LADISLAV KŘIVSKÝ: Já a moje panoptikum

Nevelká knížka je odpovědí na přání jedné čtenářky Vesmíru, aby se vědci přidali k umělcům, politikům... a dali také nahlédnout do života těch, kteří se věnují vědě. V knížce jsou veselé příhody malé komunity astronomů na Ondřejovské hvězdárně (ale i mimo ni) z doby před třemi až pěti desetiletími, to jest z doby, kdy se vše plánovalo: od čistého ethylalkoholu (C₂H₅OH) po prezervativy. Naše hvězdárna plánovala oboje. Příhody o plánování těchto dvou artiklů, důležitých i pro vědce, v knížce chybějí. Pro zajímavost se o nich zmíním.

Ethylalkohol byl v oněch dobách k dostání jen na pupíček novorozeňat. Protože jsme byli svobodní, bez novorozeňat, plánovali jsme čistý ethylalkohol na „čištění osy“ našich optických přístrojů. Čistilo se kolektivně celou noc na svatého Silvestra. Když v osm hodin ráno vycházelo Slunce, musel pracovník sedět ve spektrohelioskopu a pozorovat. Kolega, který měl onoho 1. ledna službu, čistil celou noc, takže ráno před spektrohelioskopem zápolil s gravitací (odborně se říká „měl gravitační anomálie“) a rozpačitě obhlížel oblohu. Na pomoc přišli dva američtí astronomové, kteří v tu dobu na hvězdárně pracovali (a pomáhali čistit osy). Ti se navzájem podpírali a bez gravitačních anomálií šli kolegovi ochotně pomoct: Could we help you?... Yes, please, is that the Sun or the Moon? Po další poradě oba prohlásili: Sorry, we are foreigners here, we do not know.

Stejnou otázku položili kolemjdoucímu (kolemvrávorajícímu českému) kolegovi: Prosím tě, je to Slunce, nebo Měsíc? Novopečený doktor astronomie se díval správným směrem na vycházející Slunce a po chvíli se zeptal: Myslíš to vlevo, nebo to vpravo? Nemohu tvrdit, že autor knížky měl onoho 1. ledna službu (on sám si nevzpomíná, a proto příhodu nemohl zařadit), vím však, že jednou čistil osu tak horlivě, až si zlámal ruku.

Jiným plánovaným zbožím pro hvězdárnu byly prezervativy. Potřebovali jsme je pro studium meteorologického prachu. Drobné kuličky ze železa a niklu, které vznikají ablací meteorů ve výškách kolem 100 km, se usazují na dně moří. Odtud se vynášejí a studují. Moře v Ondřejově není, a tak se meteoritický prach lovil pomocí silných magnetů v rybnících. Na póly byly nataženy prezervativy a nachytaný prach se očistil od bahna a studoval pod mikroskopem. Velmi to usnadnilo sběr prachu. Potřebné značné množství Akademie koupila, jen sekretářka v plánovacím oddělení poznamenala: Sprosťáci jedni!

Při příležitosti stoletého výročí založení Ondřejovské hvězdárny vyšel ve Vesmíru fundovaný článek M. Kopeckého (Vesmír 76, 577, 1997). Jedna událost – lépe řečeno prvenství – je tam jen zmíněna: zřízení přijímací stanice v r. 1914. Pan profesor František Nušl o něm vyprávěl podrobnosti. Byla to první přijímací stanice u nás. Prof. Sýkora, bývalý astronom taškentské hvězdárny, denně navečer chodil do dřevěné boudy chytat na krystalku časové signály z pařížské časové služby. Z kaluže vedle boudy v tu dobu vylezl statný žabák a kvákal tak mohutným hlasem, že prof. Sýkora s sebou přivedl asistenta, který žabáka odháněl dlouhým klackem.

Vraťme se ke knížce L. Křivského. Přináší úsměv tam, kde se obvykle hovoří o nepředstavitelných vzdálenostech, o vesmírech neviditelných (gama, rentgenových, infračervených a rádiových), o teplotách mnoha miliard stupňů, o fantastických černých dírách, o kosmických katastrofách, o rození i zániku planetárních soustav, o zrodu i zániku celého vesmíru. Astronomie je vážné a často samotářeké povolání. Nemějte proto astronomům za zlé, že se rádi zasmějí. Chcete-li si s astronomy oddechnout, otevřete knihu Já a moje panoptikum.