Kritika, nekritika a pakritika

Miluji diskuse, debaty a dialogy, které mají úroveň. Zažil jsem takové, někdy jako divák, řidčeji jako účastník. Úroveň mají zejména tehdy, když účastníci dovedou mluvit, slyšet a myslet, a to vše zároveň, když žádný nepřichází s nezvratnou jistotou své pravdy, ale ani se zdvořilou ochotou nechat druhé mluvit v nesmyslech. Nepamatuji se, že by někdy došlo k totální prohře jedné ze stran: zpravidla chybí ten, kdo by zvedl ruku vítězi. Aniž kdy došlo k jasné dohodě na něčem prostředním. Vždy se však něco projasnilo, vždy se vynořilo něco nového, skoro vždy.

Časem jsem dospěl k přesvědčení, že vzájemná kritika různých názorů a hledisek vnáší do vědy život a pomáhá jí porozumět světu - zejména poté, co se vyhynutím polyhistorů věda stala podnikem kolektivním. Proto mě zaujaly názory Karla Poppera v této věci. Čtěme:

Racionální diskuse [...] je vzácnost. Je však důležitým ideálem a můžeme se naučit potěše z ní. Nesměřuje ke konverzi a je skromná co do svých očekávání - stačí, víc než stačí, pocítíme-li, že věci lze vidět v jiném světle nebo že jsme dospěli aspoň o kousek blíž k pravdě. ²⁾

Racionalita u Poppera úzce souvisí s kritičností. Racionalizmus v jeho slova smyslu zahrnuje "nejen intelektuální aktivitu, ale také pozorování a experiment". Je to "postoj, který se snaží vyřešit co možno nejvíce problémů apelem na rozum, tj. jasné myšlení a zkušenost, spíše než apelem na emoce a vášně", a navíc - to chci zvlášť zdůraznit - "postoj, kdy jsme připraveni naslouchat kritické argumentaci". ³⁾

Kritika je umění. Snad je snazší mluvit o tom, čím kritika není. Kritika není odmítáním, není žalováním, není zakazováním, není bojováním. Žádá-li někdo, aby kritika byla "tvrdá", "nesmlouvavá", "zdrcující", něco mi to připomíná, něco, co s rozumem nesouvisí.

To, co Popper označuje jako kritický racionalizmus, je jednou z hlavních záruk růstu poznání. Předpokladem ovšem je, že jednak je tu různost a jednak nesouhlas - podobně jako pro každý vývoj musí existovat variabilita a soutěž. Jak však se svým nesouhlasem naložit?

Představme si, že se v mém okolí objevilo nějaké tvrzení, hypotéza, teorie, téma či názor, který je nepříjemně netradiční, nový, třeba i zviklává mé jistoty a ohrožuje můj postoj - prostě mě nějak dráždí. Říkejme tomu třeba vrtoch. Existuje celé spektrum různých reakcí na takový vrtoch. Především jej mohu chtít okamžitě zakázat, zničit, vyhlásit mu válku. Mohu se též chovat vyhýbavě: vrtoch odmítnu s odůvodněním, že si nezaslouží, abych se jím vůbec zabýval. Lze jej i tolerovat - v tom smyslu, v němž tolerance je pasivní trpění: nelíbí se mi to, ale nesmím či nehodí se proti tomu vystoupit. A tak dále, až na zcela opačném konci spektra je nekritické nadšení, s nímž vrtoch ochotně a bez výhrad přijmu jako shůry seslanou zvěst.

Někde mezi tolerancí a nekritickým nadšením najdeme onen Popperův kritický racionalizmus. Vrtoch vyslechnout, snažit se jej pochopit tak, jako by byl míněn dobře a vážně, a pak teprve hledat a kriticky se obírat jeho chybami a slabinami. Současně však v jeho zpětném zrcátku sledovat náš původní názor - a ať to dopadne tak či onak, budeme všichni moudřejší. Je to něco zcela jiného než přehnaný neboli nekritický racionalizmus, jenž je dle Poppera charakterizován zásadou, že "každý předpoklad, který nelze podpořit argumentem nebo zkušeností, je třeba zavrhnout".⁴⁾ Dřív, než tu byla jakákoliv snaha jej pochopit. Dva extrémy našeho spektra - nekritické přijímání a nekritické odmítání - si podávají ruce, majíce v sobě iracionální prvek: jednou víru v seslanou zvěst, podruhé ve vlastní racionalitu.

I nekritický racionalista se ovšem snaží své rozsudky zdůvodňovat. Svému zdůvodnění říká "kritika"; my to raději nazývejme pakritikou. Pěstuje-li pakritik v sobě apriorní odpor k tomu, co si předem zafixoval jako názor oponenta, čte v jeho textech skrze své začerněné brýle něco zcela jiného, než kdyby četl se snahou opravdu pochopit oponentův postoj. Svůj apriorní odpor nedokáže zatajit, takže jeho pakritiku naštěstí snadno prohlédneme. Prozradí se již celkovým tónem, který připomíná spíš soudní žalobu než seriózní, poučený a poučný nesouhlas.

Pakritik je natolik přesvědčen o správnosti svého pohledu, že si vystačí se zkratkovými argumenty a logickými poklesky. Stačí přece ocitovat výroky kritizovaného a jen konstatovat, že jsou neudržitelné, neakceptovatelné, snadno vyvratitelné, matoucí a v rozporu s téměř všeobecně akceptovanými poznatky. Občas se lze pro změnu odvolat na kolektivní autoritu "drtivé většiny současných vědců" (jako by nebylo důležité, že každý velký objev si na svou většinu musel nějakou dobu počkat). Jako argumenty poslouží negativně míněné nálepky, bez rozlišování, co je co. Nálepky ,reakční názor', ,idealistická pavěda', ,buržoazní teorie', ,liberální nihilizmus' byly nahrazeny novějšími nálepkami jako ,mystika', ,iracionalita', ,postmodernizmus', ,strukturalizmus', dokonce i ,filozofie' (ta jakožto něco, co je ve sporu s vědeckým viděním světa - i s tím jsem se setkal!). Nálepkou mohou být i jména učenců, Neubauerem počínaje a Popperem konče.

K logickým pokleskům patří nerozlišování slučitelných a neslučitelných alternativ a ignorování kvantifikátorů (podle vzoru: "Kdo tvrdí, že plachetnice mohou být vybaveny motorem, popírá všeobecně známou skutečnost, že plachetnice jsou poháněny větrem."). Pakritik též rád argumentuje dvoubarevnou logikou (typu: "A nebojuje proti B. Tudíž A obhajuje B.").

Nejsem proti kritickému duchu, je-li kritický a nikoliv pakritický. Jsem pro to, aby každý byl vnímavý k svým vlastním souhlasům a nesouhlasům, aby je formuloval a vystavil souhlasům a nesouhlasům druhých. Nebýt obojího, zamrzlo by poznání. Nechci, abychom odlišné názory jen tolerovali, čili se skrytou nechutí pasivně trpěli, je třeba je brát jako výzvu, být připraveni se poučit, ba i ustoupit.

To všechno se netýká jen vědy. Zalistujte na s. 217 a přečtěte si tam esej Karla Čapka.