Dobrá vůle

Dobrá vůle intelektuální: to není jenom tolerance nebo jakási blahovůle; to je úsilí rozumět těm druhým. Nasloucháme-li sporům kulturním, konfliktům názorů, utkáním stanovisek, odneseme si obyčejně trapný dojem, že těm lidem záleží nejvíce na tom, aby se nemohli sejít na ničem společném. Je to, jako by na sebe křičeli každý jiným jazykem, načež se vítězně rozejdou každý s povzneseným vědomím, že to tomu druhému nandal. Kdyby to byla hra, řekli bychom, že je to divný sport. Ale bývají to spory vážné už tím, že nás lidi dělí v různé tábory. Není-li možno se dorozumět slovy a důvody, bude asi nutno mluvit spolu drápy a zuby. Ve sporu o pravdu nejde o to, kdo vyhraje, ale co vyhraje; jenže předmět sporu se ztrácí, mluví-li jeden o koze, a druhý o voze, čili namáhá-li se jeden nevzít na vědomí, co říká a co míní ten druhý. Sebevášnivější konflikt sebesvětovějších názorů je nicotná fraška a kočičina, nejde-li o nic než o verbální fechtování proti podvrženým míněním. Ale není to jen maření času: je to smrtelný hřích proti duchu, neboť úkolem intelektu je právě rozumět. Úkolem intelektu je zařídit vládu důvodů, platnost myšlenek, svrchovanost prozkoumané a poznané pravdy.

Mohli bychom také říci, že dobrá vůle intelektuální je prostě poctivost intelektu. Intelektuálně nepoctivé je nerozumět a nechtít rozumět. Intelektuálně nepoctivé je třídit pravdy a názory podle kabátu, podle toho, kdo je říká. Nechceme slyšet duchovní vysílání, pokud vychází z jiného tábora. Chceme neznat. Myslíme si, že zacpat si uši znamená umlčet druhého. Mohli bychom tomu do třetice říci intelektuální nestatečnost. Ale stačiž nám dobrá vůle, neboť dobrá vůle, která by nebyla statečná ani poctivá, nebyla by dobrou a nebyla by vůlí. Na světovém rozcestí mezi vládou násilí a vládou dorozumívání stůj při nás především dobrá vůle.

(1923)