Mezenec, ušinec a jejich kolegové

Nejde o nějakou zapomenutou bajku, nýbrž o nejstarší česká jména prstů na ruce. Prsty jsou nejen nejohebnější a nejšikovnější částí ruky, ale i reprezentantem hmatu, bývaly nezastupitelné při počítání, vztyčovaly se k přísaze, utínaly se za trest. Velký význam prstů byl pochopitelně provázen i bohatstvím staročeských názvů: palec – prst palečný; ukazovák – ukazač, prst ukazující, ukazanec, prst ukazatedlný; prostředník – mezenec, prst prostřední i prostředný, střědmec, měděnec, prst měděný [vzniklo zneprůhledněním původní slovotvorné motivace předložkou mezi]; prsteník – prstenec, mézený (prst), prst misencový, mězenec, meznec, prst medzený, měděnec aneb prstenský (prst), prstenní či prstenný prst, prst prstenový, prst mezný; malík – ušinec, prst(ek) malý, prst(ek) najmenší, ušník, ušnic, prst ušní či ušný.

Ušník (dnes již ne zcela srozumitelný) vznikl podle zvláštní úlohy, kterou prst zastával (škrabání v uchu). Naproti tomu prsty na noze tak důležité funkce neměly, proto ani jejich pojmenování nebyla tak bohatá. Tu a tam se však ve staré literatuře i název prstu na noze objeví, např. v česky psané části sborníku lékařských pojednání, který v pol. 15. stol. sestavil neznámý františkán: kteráž přielišnú žádosť k smilstvu má, ta má púštěti [krev z žíly] na noze podlé malého prstka nebo podlé velikého palce. (Naše řeč 81, 189, 1998/4)