Kybernetika

Před padesáti lety vznikla podivná věda: kybernetika. Na rozdíl od jiných věd si za předmět svého studia nezvolila nějaké věci, jako třeba šicí stroje nebo žáby, nýbrž určité vztahy, vlivy a jevy, které se v různých převlecích vyskytují na jinak zcela nepodobných místech. V rámci „čisté“ kybernetiky (na rozdíl od jejích aplikovaných verzí) jsou staronové pojmy – jako například zpětná vazba, řízení, regulace, automaty, sdělování, signál, informace, zpráva, komunikace, adaptace, stabilita, sebeorganizace, sebereprodukce – studovány především s důrazem na ty aspekty, které je osvobozují od konkrétních nositelů. Kybernetické zkoumání se tak vydalo napříč klasickými vědními obory – přesně v pojetí transdisciplinarity.

Možná právě pro své netypické postavení mezi naukami přežila kybernetika na našem východě fanatické zavrhování („Cybernetika, jako buržoasní reakční směr v automatizaci, založený na vulgárně mechanistickém směšování lidského konání a funkce stroje [...], stala se přirozenou únikovou cestou pro automatizátory v kapitalismu“ ²⁾ , stejně jako bojovně nadšené chválení („Kybernetika dává rozhodný úder nábožensky-ideologickým dogmatům o nehmotnosti ,duše‘ a o nepoznatelnosti psychického života člověka, agnosticizmu, vitalizmu, idealizmu a teologii. Vznik a rozvoj kybernetiky se stal novým triumfem materialistického světového názoru.“ ³⁾ Na Západě se kybernetika mezitím rozpustila v jiných a jinak pojmenovaných oborech, jako je teorie systémů, teorie řízení, informatika, kognitivní vědy apod.

Kybernetické myšlení nebylo možná cizí ani myslitelům starověku. Mezi zlomky od Hérakleita z Efesu (cca 500 př. K.) najdeme například pozoruhodnou větu:

Jedno je moudré: vědět, že důmysl všechno řídí skrze vše. ⁴⁾

Nalákán slovem „řídí“ – kybernésai – dovoluji si tuto větu s jistou interpretační smělostí číst jako oslavu kybernetiky. Každé řízení, nejen bicyklu, lodi nebo firmy, je ovládání či usměrňování něčeho (možná velkého, hmotného a odporujícího) bez vynaložení síly. Pravda, nějaká síla tu musí být, ta však je podstatně menší a zpravidla nezávislá na velikosti, hmotnosti a odporu toho, co je řízeno. Pak onen „důmysl“, který všechno řídí, má-li působit jinak než silou, musí být založen na informaci. S informací (v kvalitativním či sémantickém smyslu) je tu spojeno několikero činností: měření, pozorování či vnímání, rozpoznání toho, co je relevantní, rozhodnutí o tom, co se má dít, sdělení tohoto rozhodnutí tomu, co je řízeno, případně schopnost si z toho všeho brát ponaučení a tvořit operativní model světa i sebe sama. Pokud jde o ono řízení „všeho skrze vše“, lze nejspíš odkázat na vyznavače celistvosti, dle nichž je vše se vším propojeno rozsáhlou sítí vztahů, vazeb a kontextů (představte si jen přírodní ekosystém). Takto lze Hérakleitův zlomek převést do jazyka kybernetiky. A ten, jakkoli abstraktní, nabízí básnické metafory – třeba spojení řízení s důmyslem.

Rozmanité definice kybernetiky mají jedno společné: nevymezují její hranice. Je to asi dobře – jinak by z ní byla jen další disciplína mezi ostatními, proti původnímu záměru. Takto je kybernetika tematicky otevřená a neměli bychom se zdráhat spojovat s ní rozličné novější myšlenky, nápady a směry bádání: od celulárních automatů, neuronových sítí, molekulárních a kvantových počítačů, kolektivních a kooperativních jevů, adaptivních, samoorganizujících a autopoietických systémů a genetických algoritmů až po inteligentní roboty, virtuální realitu a internetovou síť.

Mnohá témata kybernetiky skrývají zvláštní kouzlo, které lze vidět již v samotném principu zpětné vazby. Nemám na mysli stabilizační (či destabilizační) efekty, nýbrž její půvabné a podstatné zacyklení. Toto kouzlo lze nazvat samovztažnost – něco se vztahuje samo k sobě, čehož speciálním případem je autoreference – něco odkazuje samo k sobě. Tato a mnohá jiná kouzla byla hlavním tématem tlusté, vtipné a slavné Hofstadterovy knihy, ⁵⁾ která byla začátkem 80. let světovým bestsellerem (a já bych nerad, aby upadla v zapomnění).

Ani zcela banální příklad (záporné a nestabilní) zpětné vazby, elektrický bzučák (což je magnetická cívka, která sama sebe vypíná), vlastně nelze nakreslit: je-li obvod sepnut, měl by být rozepnut, a je-li rozepnut, měl by být sepnut. Paradox je jen na papíře, ve fyzickém světě je zrušen díky časovému zpoždění; půvab zacyklení se však zcela neztratí.

Existuje mnoho případů podivně zacyklených situací. Něco se třeba vrací zpět do stavu, který měl být navždy opuštěn. Někdo o sobě tvrdí něco, co se již samotným tímto tvrzením popírá (například: „Teď lžu!“). Gramofon se rozsype vibracemi tónů, které sám přehrává. Počítačový program si bere sám sebe na pomoc. Televizní kamera, snímající svou vlastní obrazovku, navozuje prožitek nekonečna. Konec se mění v začátek a začátek v konec, aniž by to bylo znát. Často – na rozdíl od „běžné“ fyzikální zpětné vazby – tu jde o něco neobvyklého, co nedovedeme tak snadno přepsat do tvaru matematických rovnic: nejsou to ani věci, ani vlivy, ani veličiny, ani zákonitosti. Jsou to jakási nedopatření, jimž se (s výjimkou využití při důkazu sporem) „vážná“ věda spíše vyhýbá.

Zmíněné situace lze nazírat dvojím způsobem: jednak v rozvinuté podobě, vyžadující potenciálně nekonečný regres nebo proces v reálném či mentálním čase, jednak ve svinuté podobě, podivně zacyklené, často protismyslné, bezčasové. Prvá podoba zpravidla jev vysvětluje, byť za cenu ztráty půvabu, druhá může vést k paradoxu, ten však nabídne hlubší vhled do situace.

Oba způsoby popisu jsou komplementární a nelze je spojit – asi tak jako vtipu se nelze smát a současně studovat jeho vtipnost. V komplementaritě svinutosti a rozvinutosti lze snad tušit nový, epistemologicky relevantní příspěvek kybernetiky.