Jak se vědci urážejí navzájem

Anne Eisenbergová učí na Polytechnice v Brooklynu a v časopise Scientific American kdysi publikovala půvabný článek o tom, jak se vědci navzájem urážejí. Jako profesní skupina k tomu mají až nečekaný talent. Příklady lze hledat hluboko v historii:

Isaak Newton je v tom směru téměř slavný. Jeho výpady proti Robertu Hookovi a Wilhelmu Leibnizovi se rovnaly výpadům břitvy, po nichž teče krev. Pan Hook si usmyslil, že mě vyplísní za to, že jsem odložil myšlenku na zlepšení Optiky refrakcí. Ale ví dobře, že nemůže předepisovat pravidla jinému, zvlášť když nerozumí základům toho, oč jde. Když Leibniz opomenul ve své práci zmínit to, co věděl o Newtonových objevech, vytrvale ho napadal: A tak Leibniz metodu, kterou si žádal, o kterou prosil, kterou přijal a s obtížemi pochopil, nakonec i objevil.

Priority jsou zdrojem výpadů často, ale informace, zvlášť když se vědci pohybují mimo svoji úzkou odbornost, jsou také bohatou studnicí. Útočný Harmann Kolbe, velký chemik devatenáctého století, se naneštěstí pro sebe vůbec nezajímal o optickou aktivitu a zesměšňoval v časopise Journal für praktische Chemie Jacoba Henrica Hoffa, který objasnil vztahy mezi optickou aktivitou a molekulární strukturou: Doktor J. van’t Hoff z veterinární školy v Utrechtu nenašel, zdá se, zalíbení v exaktním chemickém výzkumu. Za příjemnější považoval osedlat Pegase (který zajisté byl vyšlechtěn ve veterinární škole), a pak oznámil v „La chimie dans l’espace“, jak při skvělém letu na vrchol chemického Parnasu viděl atomy shlukovat se ve vesmíru. Van’t Hoff se revanžoval – přetiskl Kolbeho ve druhém vydání La chimie a zajistil tak nesmrtelnost jeho pošetilosti.

Také šovinizmus posiluje vědecké výpady. Francouzský vědec Marie Jean Pierre napsal o původu druhů: Jak nejasné myšlenky, jak falešné ideje! Ó jasnosti! Ó francouzská stálosti mysli! Kde jste zůstaly? A švédský chemik Jöns Jacob Berzelius napsal: Angličtí chemici žijí ve svém výlučném světě. Vedou mnoho šarvátek ve zcela okrajových věcech... člověk je může považovat za štěňata, která se perou o kost, z níž bylo maso obráno na kontinentě.

Docela běžné jsou v historii vědy úplně scestné předpovědi. Otec Charlese Darwina: Nestaráš se o nic než o střílení, o psy a o chytání krys a budeš dělat hanbu sám sobě i celé své rodině. Učitel Alberta Einsteina na otázku, jaké povolání by si měl žák zvolit: To je jedno. Úspěch nebude mít nikdy a v ničem. Známý elektrotechnik Elihu Thomson navštívil Edisonovu dílnu a řekl novinářům, že o Edisonově lampě si nemyslí nic moc a nepředpovídá jí žádnou budoucnost. Louis Agassiz, přírodovědec a profesor na Harvardově univerzitě, podotkl, že by chtěl čelit té evoluční mánii, kterou také v American Journal of Sciences and Arts označil jako vědeckou chybu.

Ironie, podrazy a vzájemné výpady mezi vědci, pěstované původně v dopisech, na sympoziích a v knižních recenzích, se začaly dostávat na veřejnost prostřednictvím tiskových konferencí a médií. Edison rozpoutal důkladnou novinářskou kampaň proti distribučnímu systému střídavého proudu, který byl mnohem účinnější než jeho stanice jednosměrného proudu. Denně zval reportéry, aby se přišli podívat na potácející se kočky a psy; zvířata umístil na pocínované desky, do nichž pustil střídavý proud. Červené titulky pak v novinách hlásaly, jak nebezpečný proud chtěli piráti a zloději jako George Westinghouse zavést do amerických domovů. Ti marně vysvětlovali, že do domácností přichází proud o nízkém napětí, protože projde transformátory.

Pokud jde o velké věci, jsou dnes vědci obezřetnější než Edison. Poradí se s právníkem a řídí se doporučením, aby neužívali žalovatelná slova. To udělal i Steven E. Koonin, předseda Americké fyzikální společnosti, než na její schůzi v roce 1989 odsoudil práci Stanleye Ponse a Martina Fleischmanna o studené jaderné fúzi smrtelným poukazem na jejich nekompetentnost a snad i podvod.

Ne všechny výpady mají být zdrcující – některé jsou dokonce míněny jako obdiv. Pauli, už tehdy známý přeborník v ironizování, vyslechl jako student Einsteinův seminář a uznale podotkl: Víte, to co říká profesor Einstein, není vůbec hloupé.

Někdy je břitký výpad použit jako argument. V televizní debatě s králem amerických jestřábů Tellerem hájil profesor Szillard své stanovisko proti jaderným zbraním: Jak všichni víte, umírám na rakovinu. Nemám děti a je mi jedno, co se svými jadernými zbraněmi uděláte. Ale být na vašem místě, moc bych se bál...

Bylo by vhodné posloužit domácími příklady. Nejsou. Ne že by naši vědci neměli jedovaté huby, že by nesršeli vtipem a nebyli ostří jak žiletky. Nikoli ovšem veřejně. Vyjevuje se tak jedna z deformací našeho života – vtipný odsudek rovnal se totiž dlouhá léta udání, kterého se chytili desítkáři, uliční důvěrníci, domovní důvěrníci a stranické výbory. A mohl mít zlé existenční, když ne katastrofální důsledky. Pro autora výpadu, či pro jeho adresáta. Podle toho. Kritizovat, byť sebevtipněji, profesora Jaromíra Hrbka, který rušil zemskou přitažlivost, nebylo možné. Ani profesora Františka Kahudu s jeho mentiony. Naopak kritizovat, třeba hloupě a zcela neodborně, skvělého genetika profesora Bohumila Seklu, se vyplácelo. Ne jemu, samozřejmě. Když už pak pominuly doby nejtěžší, vedly se intriky, ústní pokyny, nepřímé zásahy. K veřejnému sarkazmu, humoru, vtipu i výpadům a útokům chyběla (a pořád ještě pokulhává) svobodná suverenita vědců. A odvaha i chuť míchat vážnost s lehkovážností, přesné myšlení se sarkazmem, nebo dokonce se sebeironií; na to je naše věda příliš vznešená až posvátná.