Český jazyk a ženy

Jak si vycházejí vstříc? P. Eisner kdysi vyslovil názor, že se české ženy před jazykem ostýchají, nedovedou si s ním hrát. Vkládají sice do jazyka cit, ale neumějí se precizně vyjadřovat, zkrátka jsou mírně jazykově impotentní. Platí to i dnes? Hodně se mluvilo o ženském nedostatku otevřenosti (české ženy jsou ve svém literárním působení mnohem uzavřenější a leckde i puritánštější než americké autorky). Snad se v tomto české ženy řídí názorem Eisnerovým, že totiž trpí zvláštní logofobií v oblastech slov kluzkých a plzkých, zejména že se pudově hrozí a děsí nezahalených slov pohlavních. Co však mají dělat ženy-překladatelky?

Překladatelku prý šokuje, jak je mužský sexuální slang vůči ženám krutě agresivní, a proto ji to nutí vytvářet hovorový jazyk nový, ženský. Takto se do češtiny derou různé zjemnělé deriváty a zdrobněliny. Velmi často prý v takových situacích vede představa neutrálního vyjádření k tomu, aby se žena sama k sobě odkazovala mužským činitelským jménem (nechci být ani kazatelem, ani rádcem). Nepůsobí zde maskulinum jako nějaká „political correctness“ naruby? Jisto je zatím jen jedno: české povědomí o ženě se často výrazně liší od západního, a ještě výrazněji od amerického. Možná naštěstí? Kdo ví... (Naše řeč 81, 21, 1998/1)