Prof. Vratislava Schreibra jsme se ještě zeptali

Vesmír: Investoval jste do svého vzdělání více, než vyžadovala škola? Pokud ano, tak proč? Litoval jste toho?

Nebyl jsem nikdy a nejsem ani nyní takového chladného kalkulu schopen. Spíše mám pocit, že jsem ve škole i v zaměstnáních dělal (když to bylo možné) dobře to, co mne bavilo, a nepřišlo mi na mysl, zda to je méně nebo více. Protože jsem maturoval r. 1943, bylo to vše za jiné doby. Ale pamatuji si, že střední škola (Reálné gymnázium na Kodaňské ve Vršovicích) mi nabízela možnosti. Hlavně přírodopisec, ale také češtinářka s jejími požadavky na volné slohové práce na jakékoli téma. Ostatně celý život se mi zpětně jeví jako jedna dlouhá slohová práce.

Po maturitě jsem byl ovšem totálně nasazen. Škola po mně nic nevyžadovala, a přece jsem se naučil rusky i francouzsky a v podstatě jsem se učil předmětům prvého medicínského rigoróza. Bylo to dáno jistotou, že nacizmus válku prohraje a je třeba se připravit. Už v tom byla též zakalkulována obava z toho kým, jak a za co budeme od následků Mnichova osvobozeni. I když tehdy jsme to tak necítili, zpětně bych stav své generace za nacizmu charakterizoval jako hlad po vzdělání. Dokladem pro to jsou rychlé studijní postupy těsně předválečných a válečných maturantů po roce 1945 a jejich životní uplatnění, často zmarněné následky února 1948. Netroufám si odpovídat na otázku, zda by trochu hladu po vzdělání neprospělo i pozdějším a nynějším generacím studentů – spíše se mi zdají školou zahlceni.

Můžete přivést koně k vodě, ale nemůžete ho donutit pít. Když ho příliš nutíte, tak ho utopíte. Tak tedy jsem trochu pil – z vody nabízené Laufbergrem, Poupou, Karáskem, a hlavně Charvátem. Bylo to spíše méně a ne více, než se po mně žádalo. Proč? Protože mne to bavilo. Otázka, zda toho lituji, je mi cizí.