Jak si hrochot a kyta zachránily život

Kdo chodí občas na Brdy, přesněji jejich část zvanou Hřebeny, asi zná hájenku Rochota i Kytín a Kytínskou louku. Slovo hrochot, dnes již neznámé, označovalo hřmot, rachot, třeskot, chrochtání, chroptění či chrapot, v toponymickém významu pak kamenité místo (zvuk způsobený pohybujícím se kamením či chůzí po suti). A už jsme doma. Vzpomeňme si na výklad pomístního jména Brdy – kopečky se skalnatým vrcholem (viz Vesmír 75, 116, 1996/2) a hned si dovedeme představit, jak to na Brdech i Hřebenech vypadá. Slovo kyta ve staré češtině označovalo svazek užitkových rostlin (od toho kytka, kytice – svazek květin), třapec, chuchval, chochol, ale také lesík na vyvýšeném a snad i skalnatém místě, chocholku stromů na vršku.

Původ jména Rochota nevzbuzuje pochybnosti, kdysi se celé Hřebeny jmenovaly Hrochot, též Chrochonto, a např. v Dalmácii mají Gröhotu či Grötu, rovněž posetou skalkami a kamením (mohla bych jmenovat další příklady). S Kytínem je to složitější. Ve 14. století tam žil pan Vitko Kitha, a protože o vsi nemáme starší doklady, mohla být pojmenována po tomto majiteli pozemků. Nelze ale ani úplně vyloučit, že naopak lidé začali majiteli pozemků říkat podle místa, kde žil. Pro to by svědčily doklady o dalších „kytových“ pomístních jménech v podobných terénech. Nejhezčí je na tom to, že se krajina stává jakýmsi trezorem, uchovávajícím zaniklá apelativa. (Naše řeč 80, 26, 1997/1)