Proč mladí lidé odcházejí z Akademie věd?

Vesmír: Prof. Schreiber ve své přednášce pro Učenou společnost řekl, že „i pro mladou generaci se situace zlepšuje, není pochyb o tom, že kdo chce vědecky pracovat a má k tomu vlohy, skromnost a píli – může pracovat úspěšně“. Z novin bychom mohli získat dojem, že v Akademii věd již žádná mladá generace není, že všichni mladí odešli kvůli platům buď do ciziny, anebo se věnují obchodům. To sice pravda není, přesto však někteří lidé vyslovují obavy. Nepokoušeli jste se zjistit převládající důvody, proč mladí lidé opouštějí akademická pracoviště?

Illner: Sociologický ústav AV ČR zjišťoval na 65 akademických pracovištích příčiny odchodu mladých lidí, z 53 ústavů jsme získali vyhodnotitelné informace a ex post jsme kontaktovali i některé z  pracovníků, kteří odešli. Pokud se spokojíte s impresí založenou na  shromážděných podkladech a výzkumech, zmínil bych se postupně o třech okruzích faktorů, které odchod mladých lidí v různé míře ovlivňují: o určité změně hodnot v celé společnosti, o hmotných podmínkách a o vztazích na pracovištích.

Takže se změnil systém hodnot. Prestiž vědy se zmenšila. Mohli bychom spekulovat o významu postmoderního uvažování, o jisté skepsi vůči racionálním myšlenkovým systémům, o novém významu emotivních věcí, které jsou pro mladou generaci přitažlivé. Jistá skepse vůči vědě jako způsobu kontaktu s vnější realitou tvoří nepochybně obecnější klima, které musíme vzít v úvahu. Objevila se spousta konkurenčních pracovních příležitostí, nové příležitostí ke kariéře, které tu dříve nebyly – nejen celá sféra podnikání, ale i zajímavá zaměstnanecká místa. Ukazuje se, že řada podnikavých mladých lidí, které dříve přitahovala věda (tedy akademická pracoviště, protože tam bylo možné pracovat „na vlastní triko“ a člověk nebyl úplně součástí nějakého mechanizmu, ale individuální výkon byl mnohem více vidět, než kdyby byl součástí nějaké byrokratické organizace) mohla tento zájem uplatnit někde jinde. To bych považoval za naprosto přirozený odpad, protože pro tyto lidi byla Akademie věd nebo vysoké školy náhražkou. S příchodem trhu znamenají peníze více než předtím. Pro dost lidí to významné je, protože peníze pro ně jsou klíčem k naplnění životních požitků. Považoval bych ale za nesmírně krátkozraké redukovat otázku odchodu mladých lidí jen na otázku platu, jak to někdy prostoduše vyznívá z médií. Z materiálních faktorů to je určitě ještě přístrojové vybavení laboratoří (zejména u přírodovědců).

Jako sociolog se musím dívat na lidské vztahy. Průzkum upozornil na „generační zátku“. Míním tím jakýsi špunt mobilitních možností: na určitých funkcích sedí starší lidé, často lidé, kteří před rokem 1989 neměli možnost vzestupu a teď se jim konečně dostalo zadostiučinění. Jsou ale na místech, na něž by již měli postupovat ti dnešní pětatřicátníci. Tady by byla hrozně důležitá nějaká chytrá politika, která by toto odblokovala.

Pak je tu citlivost mladé generace na určité věci. V některých ústavech je klima, že je třeba odsloužit si „učednická léta“, která musí být nesmírně skromná, a pak ve čtyřicítce můžete i něco získat, pokud jde o prestiž a postavení. Nevím, proč by třicátník neměl mít svůj projekt a neměl mít právo žádat o grant. Zdá se, že právě takový autoritářský vztah vůči mladým byl na některých pracovištích důvodem k odchodu. Mladým jde také na nervy určitá schematizace evaluačního procesu, řada z nich to uvádí jako příčinu nespokojenosti.

Vesmír: Platy a investice závisí na úspěšnosti společnosti. Vidíte nějaké náznaky, že by se hledalo řešení v rámci možností, které Akademie věd má?

Illner: Doufám, že bude schválen systém juniorských grantů – část grantových prostředků by byla vyhražena pro návrhy pracovníků do 35 let. Mladí badatelé by mohli začít pracovat na vlastních projektech dříve, než jim to „pecking order“ dovolí. Ale vědecké klima v ústavech vzniká delší dobu a závisí na kvalitě tamních „silných individualit“.

Ještě bych chtěl dodat, že část té mobility – těch odchodů – je přirozená. Dříve byla Akademie z tohoto hlediska „zamrzlá“. Mladý člověk nastoupil do zaměstnání, kde pak zůstal celý život. Dnes bychom se měli dívat, kde odcházející lidé končí. Jestliže skončí např. na vysoké škole, je to možná škoda pro Akademii, ale nikoli pro vědu.

/Za Vesmír se ptal Ivan Boháček/