Jazyk hudebních krasovědců 19. století

První sada počíná krátkým karakteristickým hlavním motivem; křečovité cukání bolu uchvátilo duši; na to zavzní hluboký žel, načež se první nával bouřlivé náruživosti slyšeti dá. Na to zavzní opět bolestné záchvěvy, ježto se v druhé hlavní themě okamžitě rozplynou v rozpoložení touhou naplněném a klidně kolísajícím; neboť blíží se nová bouře náruživosti, v nížto blesky humoru padají. Po krátkém soptění počne znovu ono křečovité cukání [...] U vstoupení lámaných akkordů přejde náruživost v pravé vrávorání, vlnobitné zdvíhání a klesání rozšiřuje se, tak že po zdánlivé přestávce počínaje, základní rozpoložení k nejvyšší intensivnosti dostoupí, aby potěšenému motivu ráz odňalo a jemu náruživost vdechlo. Nyní zakotálí se na konci v Pianissimu hněvivě tón náruživosti. (Hudební výchova 5, 53, 1996–97/3; časopis Dalibor z r. 1862)

Jestli ve zkráceném popisu z minulého století někdo z vás identifikoval Apassionatu, tak mu gratuluji. Tímto způsobem je převyprávěna jedním dechem od začátku do konce, bez užití terminologie, bez rozlišení sonátových vět (zkuste si najít sami, co kam patří). Vzhledem k časovému odstupu je to jímavá četba, jen nevím, zda by „hudební F. Lesák“ (viz str. 418) podle popisu dokázal rekonstruovat Beethovena.