Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jaroslav Teisinger,lékař a badatel

 |  5. 7. 1997
 |  Vesmír 76, 405, 1997/7

Prof. Teisingerovi jsem byl představen jako novopečený inženýr v červenci r. 1952. Když jsem byl uveden do jeho pracovny v 1. poschodí polikliniky na Karlově nám. 32, vstal od psacího stolu a podal mi ruku se slovy: „Vítám vás. Mám pocit, pane inženýre, že budete posilou pro náš ústav.“ Pamatuji si to dobře a přesně. Pár týdnů předtím jsem totiž musel odejít z VŠCHT, protože jsem byl shledán nezpůsobilým jak pro aspiranturu, tak pro asistentství s odůvodněním, že bych kazil mládež. Profesor Wichterle se bil za zvrácení tvrdého rozhodnutí, mínění strany však zvrátit nedokázal.

Padesátiletý J. Teisinger byl – v létě 1952 – štíhlé postavy a měřil necelých 180 cm. Byl šedovlasý, pečlivě upravený a pohledný. Divil bych se, kdyby se nelíbil ženám. Vystupoval přátelským a milým způsobem. Reagoval rychle a bystře, ne však ukvapeně. Byl ukázněný a soustředěný partner v rozhovoru. Jeho osobitá mluva se dobře poslouchala, sváděla však zvláště mladší spolupracovníky k napodobování. Rozverné imitování – více či měně úspěšné – nebylo nikdy míněno ve zlém.

V letech 50. a 60. byl J. Teisinger ředitelem Ústavu hygieny práce a chorob z povolání (dřívějšího Ústavu fyziologie, patologie a hygieny práce) a ředitelem kliniky nemocí z povolání v Emauzích. Byl vzácnou ilustrací toho, že ve správné životní fázi lze vést dvě pracoviště, a to mimořádně dobře.

Na klinice mu, jako pravému lékaři, velice záleželo. Tři až čtyři půldny z jedenácti jí patřily každý týden a byly v tom i dvě profesorské vizity. Nikdy nebyl ve spěchu, a rozladění na něm nebylo zpravidla patrné ani tehdy, byl-li pro ně dobrý důvod. Přes všechen zájem o kliniku a pacienty většinu času a energie spotřeboval v ústavu, kde býval mezi 8 a 18 hodinou; na oběd jezdil domů pod Petřín. Jeho celoživotní produktivita na klinice i v ústavu byla veliká. To říkám s obdivem proto, že chvat, nervozitu a netrpělivost neznal. Velice často byl usměvavý, jindy soustředěně vážný. Nepamatuji se, že by prošel laboratořemi ústavu méně než dvakrát týdně. Ale nebylo výjimkou, že laboratořemi procházel denně – a to nejen tehdy, když se nadchl pro nové či obměněné badatelské téma. Jen zcela nezkušený nováček se mohl domnívat, že do příští návštěvy laboratoře zapomene na rozdiskutované, ne uspokojivě uzavřené téma. Na probíraná témata nikdy nezapomněl, bez ohledu na to, zda příští návštěva následovala za jeden, dva či tři dny.

Právě tak jen nezkušený přírodovědec s ním hovořil způsobem, jakým se mluví s člověkem z jiného oboru. Ač byl vždy mezi statistiky, fyziky, chemiky a biology svého ústavu zdrženlivý, prokazoval J. Teisinger ve všech těchto oblastech pozoruhodný rozsah a hloubku znalostí. V tomto směru k opravdovým zážitkům patřily sobotní pracovní porady; konaly se každý týden a trvaly od 9 do 13 hodin; nebyla-li debata u konce kolem 13. hodiny, pokračovalo se až do uzavření tématu. Přijít na vlastní referát ne dosti důkladně připraven, bylo nemyslitelné. Nedostatečně připravené sdělení bylo nemilosrdně rozebráno a zkritizováno, nikdy se to však nesmělo dít způsobem nekolegiálním či hrubým – to Teisinger nestrpěl. Dosud s údivem a obdivem vzpomínám na to, s jakou profesionalitou a s jakým nadhledem a taktem řídil diskuse. Ohromné bylo, když lékař Teisinger zasvěceně a elegantně, přesto věcně a energicky uzavřel polemiku statistika s chemikem, fyzika s biologem, či lékaře–internisty s lékařem–hygienikem.

Jako reprezentant pracovního lékařství požíval Teisinger respekt v celém odborném světě. Zvláště časté kontakty měl s kolegy italskými, francouzskými, finskými, ruskými, německými a americkými.

Jeho hlavní životní badatelská témata se týkala silikózy a azbestózy plic, hygieny záření, metabolizmu benzenu, toluenu, sirouhlíku a trichloretylenu. Velice přispěl rozvoji analytiky průmyslových škodlivin a stanovení norem jejich maximálních přípustných koncentrací. Své dílo publikoval ve formě zhruba 150 původních sdělení a 20 souborných referátů, svoje badatelské a učitelské zkušenosti shrnul v 9 knihách a příručkách.

Myslím, že tento můj, doufám, přesný popis vyžaduje slovo o atmosféře ústavu. Zrcadlila osobnost Teisingerovu, a proto byla nevšední. Přirozeně vzpomínám na mnoho situací a událostí veselých i vážných. Od října 1952 jsem sdílel asi 20 m2 laboratoře v 1. patře polikliniky na Karlově náměstí s MUDr. Milošem Chvapilem; oba jsme byli začínajícími aspiranty. Chvapil byl pevně odhodlán studovat na krysách povahu a osud kolagenu. Zatímco on horlivě pitval pokusná zvířata, já jsem s nemenší pílí měřil rychlost reakce sirouhlíku s aminokyselinami. Chvapil směřoval k patogenezi silikózy, já měl přispět k metabolizmu sirouhlíku v lidském organizmu. V laboratoři bylo vždy živo. Až jednou, v únoru, byla prázdná. Teisinger vešel do sousední laboratoře RNDr. D. Vlachové se slovy: „Vlachová, kde jsou dnes ti chlapci?“ „Ale, pane profesore, jsou se svými Milenkami na horách.“ Pan profesor se zarazil a po pár vteřinách se optal: „A, Vlachová, to jim to jejich manželky trpí?“ Dr. Vlachová vše objasnila: „Pane profesore, oni se oba oženili s Milenami.“ Pan profesor to ukončil: „A ták, Vlachová. A co je nového v laboratoři?“

V mimořádně horký červencový den téhož roku jsme přišli oba, Chvapil i já, v krátkých kalhotech. Právě když jsme šli chodbou, vycházel prof. Teisinger ze sekretariátu. Cítili jsme, že je překvapen. V otevřených dveřích se obrátil na paní sekretářku: „Paní Navrátilová, podívejte, chlapci jdou zřejmě na koupaliště.“ Už nikdy jsme v krátkých kalhotách nepřišli.

O Teisingerovi–šéfovi vypovídají tyto historky. Asi po mých prvých třech měsících experimentování přišel pan profesor s tím, že má pocit, že by to šlo ještě rychleji, kdybych měl laborantku. A za pár dní nastoupila novopečená maturantka slečna Růžena Černá (pozdější paní Žohová), která práci v laboratoři zvládla velmi brzo. Šlo to opravdu mnohem rychleji. Prodlevy mezi záznamy jednotlivých polarogramů jí však připadaly příliš dlouhé, a proto naléhala, abych požádal pana ředitele o druhý polarograf. Zdálo se mi to trochu opovážlivé, a tak jsem to zmínil spíše jako žert. „A Zahradníku, víte, že to není špatný nápad?“ Za pár týdnů brilantní laborantka pracovala na dvou polarografech (v duchu dobového humoru takřka jak Lydie Korabelníková). Pan profesor si tento způsob zkoumání metabolizmu sirouhlíku pochvaloval – ty dva polarografy běžící celé dny se mu moc líbily. O tři měsíce později: „Líbí se mi, že se tady tak dobře využívá času. Nechtěl byste, pane inženýre, ještě jednu laborantku?“ To se ví, chtěl jsem. A tyto nezapomenutelné zkušenosti vyvrcholily způsobem snad ne zcela uvěřitelným, způsobem Teisingerovým. Když jsem jednou snad deset minut horlivě líčil, že bych se rád o povaze zkoumaných metabolitů něco dověděl také výpočtovou cestou, pan profesor mě přerušil: „Pane inženýre, už před časem jsem vám chtěl říct, že by mi nebylo vhod, kdybyste pro studium metabolizmu zapomněl všechno, co jste se naučil jako fyzikální chemik. Mně bude stačit, když to spravedlivě rozdělíte – půlku pro ústav a půlku pro fyzikální chemii.“ A tak kvantově chemické výpočty byly prováděny v Ústavu hygieny práce legálně.

Teisingerovou jedinečnost lze doložit mnoha historkami; nyní uvedu jen jedinou. Chvapil i já jsme to i ono v ústavu s mladistvým nadšením kritizovali. Šlo o kritiku decentní, avšak opravdovou. Teisinger reagoval po svém: dal nám k dispozici celou sobotní pracovní poradu. Naše půlhodinové referáty a velmi živou diskusi uvedl s teisingerovskou noblesou.

J. Teisinger byl člověk cti a ryzího charakteru. Postranní řeči a pomluvy se mu velice příčily. Byl nekompromisní ve věcech vědy i politických postojů. V dobách, kdy na některých kancelářích ministerstev byl nápis „Všichni jsme soudruzi a zdravíme se čest práci“ ani politické divochy ve snu nenapadlo, že by Teisingera mohli oslovit soudruhu.

Snoubila se v něm rozsáhlá a často hluboká vzdělanost, typická pro část populace narozené na přelomu století, se vzdělaností vynikajícího lékaře. Bylo to evidentní na jeho neokázalých poznámkách, týkajících se literatury, hudby a malířství. Na pionýrském mezinárodním sympoziu o nejvyšších dovolených koncentracích škodlivin ve vzduchu, které uspořádal v roce 1959, oslovil účastníky působivou řečí spatra v pěkné angličtině, ruštině, němčině, francouzštině a ovšem, češtině. Když tu a tam něco nevěděl či neznal, dal to hned najevo.

Vytříbené způsoby, vybrané chování, široké znalosti a konverzační způsobilost činily z Teisingera velmi dobrého společníka. Schůzky sedmi kolegů a přátel, univerzitních profesorů, organizovala zdatná Teisingerova sekretářka paní Navrátilová. Společnost, která sama sebe žertem nazývala „Nejvyšší rada vysokých škol“, tvořili chemikové Rudolf Lukeš, Otto Wichterle, Rudolf Brdička a Stanislav Škramovský, fyzik Zdeněk Horák, strojař  Jan Pulkrábek a lékaři Jaroslav Teisinger a Antonín Felix Richter; ten byl také chemikem. V žertovném označení společnosti byl kus ironie, neboť všichni její členové byli známi výrazným chladem k režimu. V padesátých a šedesátých letech se schůzky s večeří a vínem konaly v restauraci Loreta na Hradčanech. Později, po odchodu některých členů, se zasedalo v novém domě u Wichterlů.

Jiná společnost, jejíhož života se zúčastňoval, byla spjata s myslivostí. Na hony chodíval rád a pěkně o nich vyprávěl. V souvislosti s tímto koníčkem, spíše než vášní, se musím zmínit o Teisingerovi – ctiteli dobré kuchyně, lahůdek a nápojů. Ostatně on to byl, který mě zasvětil do tajů ryzlinků a tramínů, růžáků a cabernetů.

Teisingerovo dílo by si vedle medailonku zasloužilo alespoň malou knížku. Nutno však končit. Pro závěr si vypůjčím slova ze sedmého Teisingerova dne průmyslové toxikologie, který se konal r. 1992 u příležitosti profesorových nedožitých devadesátin. Jde o slova jeho žáka a blízkého spolupracovníka, neurotoxikologa Edgara Lukáše. Řekl:

Vážený pane profesore,

těch několik růží, tady na stole, je pro Vás. Scházíme se každý rok, letos už po sedmé, abychom si připomenuli Vás jako našeho učitele, přednostu a šéfa, a to s permanentní vděčností osudu, že jsme se s Vámi setkali.″

Také já jsem za to osudu velmi vděčný.

Citát

SIDNEY PERKOWITZ, Moving the goalpost, Am. Sci., 426427

Nevystačíme s chováním vhodným pro zlatý věk. Změna musí přijít od studentů, od fakult, které je vychovávají a které je vybavujízákladním postojem vůči vědecké dráze, a od akademických administrátorů, kteří rozhodují o tom, jak univerzity umístí své zdroje a jak samy sebe budou řídit.

Jedním staromódním postojem je víra, že věda je tak podstatná pro společnost, že si zaslouží podporu bez pochyb. Věda však je pod přísným dohledem, jako každá aktivita, která vyžaduje peníze a zdroje.

Hrozivou pravdou je, že akademické zaměstnání je „alternativní kariéra“. Je to – a vždycky to byla – minoritní možnost pro držitele doktorátů z fyziky v porovnání s průmyslem a vládou, kde ovšem jen část z nich může být pokládána za „čistý výzkum“. Přesto víra v nadřazenost akademického výzkumu ve výchově vědců přetrvává. Činí z doktorátu základní stupeň a má sklon soustředit výchovu na přípravu k postgraduální práci. Výuka je nutně druhotná, studenty pečlivě trénujeme v laboratořích, ale stěží je připravujeme na učitelskou dráhu. [...] Někteří z mých akademických kolegů pokládají tyto názory za revoluční; ...

JAROSLAV TEISINGER /10. 3. 1902 

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biografie

O autorovi

Rudolf Zahradník

Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., čestný doktor Technické univerzity v Drážďanech, Univerzity ve Fribourgu, Technické univerzity v Pardubicích a Georgetownské univerzity ve Washingtonu D.C. (*1928) vystudoval Vysokou školu chemickotechnologickou. V Ústavu pracovního lékařství se zabýval vztahy mezi strukturou a biologickou účinností, v Ústavu fyzikální chemie AV ČR aplikovanou kvantovou chemií, teorií chemické reaktivity a molekulovou spektroskopií. V letech 1993–2001 byl předsedou Akademie věd České republiky, v letech 1994–1997 předsedou občanského sdružení Učená společnost ČR.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné