Druhá potopa

Vesmír: Pane profesore, zpráva, kterou jste na podzim loňského roku sestavil pro Evropskou radu, nese název „Druhá potopa″. Jaká potopa se na nás valí?

P.L.: V jednom rozhovoru z padesátých let prohlásil Albert Einstein, že ve dvacátém století explodovaly tři bomby: bomba demografická, atomová a bomba telekomunikační. Tu poslední nazval můj přítel Roy Ascott, průkopník a jeden z hlavních teoretiků umění na počítačových sítích, jazykem umělecké imaginace: „druhá Potopa“, potopa informační. Opravdu, množství dostupných dat exponenciálně roste, závratným tempem narůstá také počet propojení mezi jednotlivými informacemi v databázích, hypertextech a sítích. Zcela anarchicky se zmnožují kontakty mezi lidmi napříč kulturami, třídami, hierarchiemi. Vidíme chaotickou explozi informací, záplavu dat, ohlušující kakofonii médií, válku obrazů, zmatení myšlenek.

Vesmír: Při úvahách nad přívaly druhé, informační Potopy nám snad pomůže, zamyslíme-li se nad tou první. Kde je Noe? A co schovat do Archy?

P.L.: Uprostřed chaosu vytvořil Noe malý, dokonale uspořádaný celek. Noe vybírá; ve chvíli, kdy všechno odnáší proud, je jeho starostí uchovat a přenést do budoucnosti. V Gen 7,6 čteme: „Vcházeli... ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel.″ Archa je nyní uzavřena. Symbolizuje obnovenou totalitu. V Univerzu zbaveném pout je organizovaný mikrokosmos předobrazem řádu budoucího vesmíru. Lze ale dnes očekávat, že velké Univerzum bude v budoucnu podřízeno jednotnému řádu? Systémy, teorie, hierarchie znalostí budou i nadále vzdouvat kolem Archy záplavu dat a myšlenek. Informační potopa nikdy neopadne. Archa nespočine na hoře Ararat. Musíme přijmout Potopu jako novou situaci.

Když Noe, to jest každý z nás, hledí okénkem své archy, vidí, kam až oko dohlédne, „jiné archy“ na bouřlivém oceánu informací. Každá obsahuje jiný výběr, každá se snaží uchovat a přenést. A archy spolu komunikují, vyměňují si data, myšlenky.

Vesmír: Vzniká nová kultura, která se rozvíjí v novém prostoru. Často se hovoří o kyberprostoru a kyberkultuře.

P.L.: Ano; měli bychom ale těmto pojmům přesně rozumět. Kyberprostor je nové komunikační prostředí, které vzniká celosvětovým propojením počítačů. Termín označuje nejen materiální infrastrukturu počítačové komunikace, ale i oceánické univerzum informací, které tato struktura obsahuje, a lidské bytosti, které informace využívají a doplňují. „Kyberkultura“ pak znamená soubor technik (materiálních a intelektuálních), způsobů jednání a myšlení, postojů a hodnot, které se vyvíjejí v souvislosti s růstem kyberprostoru.

Vznik kyberprostoru a kyberkultury představuje podle mého názoru důležitou změnu v celém kulturním vývoji.

Vesmír: Lze tento obrat zasadit do kontextu jiných takových zlomů, které nastaly v průběhu dějin?

P.L.: Jistě. Abychom pochopili současné změny, musíme se obrátit k první veliké proměně tohoto druhu: k přechodu od kultur mluveného slova ke kulturám písma.

V orálních kulturách byla jazyková sdělení vždycky vyslovována i přijímána na témže místě a v tomtéž čase. Oba aktéři komunikace, emitent i příjemce, sdíleli tutéž situaci, byli ponořeni do téže sémantické lázně, do téhož kontextu. Byli v živém kontaktu.

Písmo otevřelo komunikační prostor orálním kulturám neznámý. Bylo nyní možné číst zprávy vzniklé tisíce kilometrů daleko či vytvořené před staletími, vyjadřovat se přes ohromné kulturní a společenské vzdálenosti. Napříště už aktéři komunikace nesdíleli stejnou situaci. Sdělení teď existovala mimo podmínky, v nichž byla vyslovována či přijímána, mimo kontext.

Vesmír: Zprávě bez kontextu je ovšem obtížné porozumět.

P.L.: Proto se na straně příjemce vyvinulo umění interpretace, překladu. Na druhé straně vznikala snaha sestavovat zprávy srozumitelné „všude“, nezávisle na podmínkách, ve kterých vznikly. Zprávy, které by samy v sobě obsahovaly své vlastní interpretační klíče. Této praktické snaze odpovídá idea univerzality. Abychom pochopili a přijali tvrzení obsažená, řekněme, v Euklidových „Základech“, nemusíme se odvolávat na živé svědectví, na vnější autoritu, na zvyky nebo speciální prvky kulturního prostředí. Text sám už obsahuje definice a axiómy, z nichž nutně vyplývají teorémy. „Základy“ jsou výborným příkladem soběstačného, sebevysvětlujícího sdělení, nemyslitelného v orálních kulturách.

Klasická filozofie a věda směřují k univerzalitě. Je tomu tak, myslím, proto, že nemohou být odděleny od svého komunikačního prostředku – písma. Také „univerzální“ náboženství (a nemluvím jen o monoteistických: pomysleme na buddhizmus) jsou založena na textech. Ale zatímco vědecké a filozofické texty mají vysvětlovat samy sebe, velké náboženské texty svůj zdroj autority jakoby obemykají. Náboženská pravda má původ ve zjevení. Avšak tóra, evangelia, korán „samy představují zjevení“ či jejich autentická vylíčení. Tedy opět: text sám (zjevení) zakládá svou vlastní pravdivost.

V univerzalitě založené na písmu se musí při rozšiřování zpráv zachovat smysl. Tato univerzalita je neoddělitelná od úsilí o významovou uzavřenost, je založena na neproměnnosti významu. Proto má totalizující povahu. Snaha o totalizaci bojuje proti pluralitě kontextů a rozdílnosti komunit, do nichž se zprávy dostávají. Požadavek dekontextualizace je nyní zásadní. Všude musí být nastolen týž smysl – nebo, v případě vědy, stejná exaktnost.

Vesmír: Jaké je v této souvislosti postavení médií?

P.L.: Masová média, tisk, rozhlas, film, televize, pokračují – alespoň ve své klasické podobě – v kulturní linii započaté písmem. Protože mediální sdělení si přečtou, uslyší, uvidí tisíce či miliony lidí, je sestaveno s ohledem na „mentální společný jmenovatel″ svých příjemců. Mediální sdělení nedbá individuality příjemce, jeho mikrokultury, speciálních kontextů, v nichž se nachází. Vytváří nediferencovanou „veřejnost“, „masu“ masových médií. Média totalizují měkce, emocionální a kognitivní přitažlivostí. Tato dekontextualizace dává ale také vzniknout novému kontextu, celostnímu, téměř kmenovému, bez paměti, v neustálém pohybu. Základní odlišnost mediálního a orálního kontextu je však v tom, že televizní diváci se účastní událostí pouze „emocionálně″, ale nikdy prakticky.

Vesmír: Vypolštářovaná totalita. A jaké řešení nabízí kyberprostor?

P.L.: Kyberprostor ruší způsob komunikace, který od dob vzniku písma neoddělitelně spojoval univerzalitu s totalizací. Vrací nás ve skutečnosti do situace „před“ vznikem písma – ovšem v jiném měřítku. Vzájemné propojení, fungující v reálném čase, umožňuje poprvé opět sdílet společný kontext, týž ohromný živoucí hypertext. Jakákoli zpráva je nyní propojena s jinými zprávami, s komentáři a glosami, které se trvale vyvíjejí, s lidmi, kteří se o ni zajímají, kteří o ní diskutují zde a nyní. V podstatě už neexistují zprávy „bez kontextu“, stojící mimo aktivní komunity. Všechny zprávy plují v ohromné komunikační lázni kypící životem.

Všeobecná propojenost se objevuje jako nová forma univerzality. Ta se však už nezakládá na významové uzavřenosti, na totalitě smyslu. Právě naopak. Nové Univerzum kyberkultury je založeno na nepřítomnosti jakéhokoli globálního významu. Nemá střed ani zaměření. Je prázdné, bez určitého obsahu, či spíše připouští všechny obsahy, neboť pouze propojuje libovolný bod s jakýmkoli jiným, bez zřetele k jejich významové zátěži. To neznamená, že univerzalita kyberprostoru je „neutrální“, bez konsekvencí: jeho nejdůležitější projev, jímž je proces všeobecného propojování, má a bude mít zásadní vliv na hospodářský, politický a kulturní život. Je to však Univerzum neurčené, které se neprosazuje skrze smysl, ale prostřednictvím kontaktů, všeobecnou interakcí. Je to Univerzum bez totality.

A čím je univerzálnější (rozšířenější, více propojené a interaktivní), tím je hůře totalizovatelné. Každý další připojený uzel znamená novou heterogenitu, zdroj nových, nepředvídatelných informací, který reorganizuje část Univerza pro své vlastní cíle. Globální smysl je tak stále méně čitelný, stále obtížněji se obemyká, uzavírá, ovládá. Anarchie? Zmatek? Nikoli. Ta slova vyjadřují jen nostalgii ze ztráty uzavřenosti.

Toto nové Univerzum má jistě aspekt „planetární“ ve smyslu geografického rozšíření. Je také „globální“, jako se stávají globálními finanční trhy a ekonomika. Avšak nejen to. Nové „Univerzum skrze kontakt“ je neoddělitelné od ideje humanity.

Vesmír: To, co říkáte, zní téměř idylicky. Ale co miliony a miliony lidí, kteří nemají na Internet přístup? Neprohloubí se propast mezi těmi, kdo jsou „on“ a kdo „off“? Nevznikne nová „informační chudina“?

P.L.: Toto riziko reálně existuje. Kyberkultura se může stát dalším zdrojem nerovnosti mezi třídami, mezi bohatými a chudými státy. Nejde jen o to, že přístup do kyberprostoru je poměrně nákladný. Existují také politické a kulturní vlivy bránící interaktivní výměně informací v komunitách, napříč společenskými strukturami. K tomu přistupují ještě pocity neschopnosti a diskvalifikace tváří v tvář novým technologiím.

Přesto si myslím, že situace není beznadějná. Především je třeba sledovat spíše tendence než absolutní počty přípojek. Tak ve Vietnamu mělo v roce 1996 přístup na Internet jen 1500 osob, ale do roku 2000 se jejich počet znásobí nejméně desetkrát. Obecně roste počet uživatelů podstatně rychleji, než tomu bylo u starších komunikačních médií. Pošta existovala celá staletí, než mohla většina lidí odesílat a dostávat dopisy, a telefon, vynalezený na konci minulého století, je nyní dostupný jen o něco více než dvaceti procentům lidské populace. Ostatně připojení na Internet bude stále snazší a levnější.

Platí však také, že každý pokrok v systémech komunikace s sebou nese fenomén vylučování. Před vznikem písma nebylo analfabetů, a přece nemáme nic proti písmu. Obecně vzato, každé Univerzum má své vyloučené: k náboženství patří bezvěrci a kacíři, věda zase vylučuje všechno „iracionální“. Kyberkultura však dává dohromady heretiky se svatými, míchá občany s barbary, učence s nevzdělanci. Asymptoticky míří k propojení všeho a všech.

Vesmír: Není ale v kyberprostoru ohrožena rozmanitost jazyků a kultur?

P.L.: Pravdou je, že angličtina se stala standardním jazykem sítě a že americké instituce a podniky tvoří většinu producentů informací pro Internet. Hrozba kulturní dominance USA tedy není neopodstatněná. Ale struktura komunikace v kyberprostoru je podstatně jiná než v televizi či filmu. Především, aktivní zapojení jednotlivce do tvorby a šíření informací je nesrovnatelně snazší. Politické, ekonomické a technické překážky projevům kulturní rozmanitosti nebyly nikdy tak malé jako v kyberprostoru. Neexistuje také žádná principiální překážka jazykové rozrůzněnosti. Všechny jazyky by se na síti měly chápat jako menšinové. Někdy se zdá, že kyberprostor je jen synonymem pro chaos, zmatek,...

Skutečně neexistuje žádná „ústřední“ autorita. Místa na síti jsou však spravována konkrétními institucemi (např. univerzitami) či jednotlivci, kteří za ně zodpovídají. Diskusní skupiny bývají často moderované, existují pravidla chování v síti. Působí rovněž jakési „veřejné mínění“ – „dobrá“ místa jsou navštěvována častěji.

Vesmír: Neznevýhodňuje však tato informační záplava ty, kdo postrádají pevnou osobní či sociální orientaci?

P.L.: Myslím, že tato obava je podložena jen částečně. Vždyť nepřítomnost předem daného globálního řádu nebrání jednotlivcům či skupinám vytvářet si vlastní výběr, vlastní struktury, tváří v tvář potopě budovat vlastní archy. Definitivně zmizely výběry, hierarchie, struktury domněle platné pro všechny a navždy, jak tomu bylo v totalizujících univerzech. Kyberprostor přece není zalidněn izolovanými jednotlivci, ztracenými v moři informací. Síť je především prostředkem komunikace mezi lidmi, kde komunity pomáhají svým členům „poznat, co vlastně chtějí vědět“. Data jsou pouze prvotní látkou živého společenského procesu. A navíc – ani všechna kolektivní inteligence na světě nás neosvobodí od požadavků na inteligenci osobní, od individuálního úsilí a času potřebného k učení, k vyhledávání a hodnocení. Síť nikdy nebude myslet za nás.¹⁾