Miluje filosof moudrost víc než filozof?

Když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let tohoto století objevila v Pravidlech českého pravopisu filozofie vedle filosofie a univerzita vedle university, byli studenti češtiny na FF UK vedeni k tomu, aby ve svých pracích používali výhradně tvary se -z-. Po několika letech ukončili studium a slavnostně převzali diplomy s hlavičkou Filosofická fakulta University Karlovy.

Rozpaky trvají dodnes. Jeden pan docent z Matematicko-fyzikální fakulty má týdně o dvě vyučovací hodiny víc, protože část studentů se mu přihlásila na kurs filosofie matematiky, část na kurz filozofie. Počítač to při sestavování rozvrhu chápal jako dva předměty. Dotyčný může být rád, že si někteří studující nezvolili kurz filosofie či kurs filozofie, to už by musel vyučovat i v noci. Pravopisnou kuriozitou je též hojně citovaný Filosofický časopis Filozofického ústavu.

Filozof (z ř. filos – milující, sofia – moudrost), v Jungmannově slovníku (1835) též milomudřěc či libomudřěc, rusky ljubomudrec atd., až potud nic překvapivého. Slovník je však doplněn citáty, viz např. Netoliko swatým ale i filozofským pjsmem... (Lomnického Šimona list papeži, zhruba konec 18. stol.). A věřte nevěřte, to filozofské pjsmo není překlep, on se už tenkrát psal filozof jednou se -s- a podruhé se -z-. Proč tedy vlastně tolik řečí nad jedním písmenkem? Někteří filosofové (ti, kteří sami sebe zásadně píší se -s-) se při fonetickém psaní slova obávají, že z milujících moudrost (alespoň etymologicky) se stanou milující temnotu (ř. zofos).

Nevím, zda je vůbec na místě obávat se slova samotného anebo toho, co by v něm někdo mohl za určitých okolností spatřovat. To už bychom se potom museli bát vyslovit třeba slovo lavice, protože existují jazyky, v nichž lavice není prkno na sezení, nýbrž samice od lva, a prkno samo není kus dřeva, nýbrž – ó hrůzo – řiť. Je zvláštní, že se vůbec nikdo nebojí slova košile. Nevím, co ošklivého by ze všech těch změn, jimiž tak nevinný kus oděvu prošel, mohl někdo vydedukovat, ale i laik vidí, jak strašlivě je původní libozvučná casula deformována. Staří Čechové říkali aspoň košule. Jaké vůbec zaujmout stanovisko k počešťování pravopisu? Svérázně se k tomu vyjádřil jeden tvůrce textových programů: „Nedivím se, že toho Husa upálili! Proč nám nenechal spřežkový pravopis?“

Často se odvoláváme na tradici, proto zopakujme fakta: Tendence počešťovat slova latinského a řeckého původu, patrná v Pravidlech z r. 1913, byla potlačena v cenzurovaném vydání protektorátních Pravidel r. 1941 (viz Vesmír 72, 513, 1993/9). Pravidla z r. 1957 sice navázala na impulz z r. 1913, nelze však vyloučit, že nová cenzura rovněž nějaké to provokativně počeštěné slůvko škrtla. (Nevím, do jaké míry lze věřit historce, že Z. Nejedlý přikázal změnil slovo prezident na president, aby zabránil jeho „nedůstojnému sousedství“ se slovem prezervativ. Doložitelné je pouze odlišné pojetí těchto dvou hesel.)

Srovnáme-li všechna období filosofů a filozofů, zdá se, jako by ke světlu měly blíž „doby se -z-“ ... Doufám jen, že jste ani na vteřinu neuvěřili demagogii v předchozí větě. Při vší úctě ke klasickému vědnímu oboru a jeho obdivuhodným představitelům si dovoluji tvrdit, že s/z samo o sobě k temnotám (ale ani k moudrosti) ještě nikdy nikoho nepřivedlo a nepřivede.