Astronomické novinky

Planetky čili asteroidy obíhají okolo Slunce převážně mezi drahami Marse a Jupitera, i když některé z nich se mohou značně přiblížit k Zemi a ve zcela výjimečných případech se s ní i srazit. Proto je jim v poslední době věnována zvýšená pozornost.

Nově objevená planetka dostane nejprve předběžné označení, a teprve když se stanoví její přesná dráha, dá 20. komise Mezinárodní astronomické unie nové planetce definitivní číslo a na návrh jejího objevitele i jméno.

Do programu fotometrického studia blízkozemních asteroidů se observatoř Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově zapojila r. 1993 díky 65centimetrovému zrcadlovému dalekohledu ve spojení s CCD detektorem (CCD detektory jsou schopny zaznamenat dokonce jednotlivé fotony) a od r. 1994 jsou jako vedlejší produkt programu objevovány i nové planetky.

Třetího dubna 1995 objevil Petr Pravec planetku, která dostala předběžné označení 1995 GH. Jak v jarních měsících 1995, tak v jarních měsících 1996 se podařilo získat řadu měření jejích poloh a tak stanovit její dráhu. To umožnilo G. V. Williamsovi orientovat se v planetkách dříve pozorovaných ale zase ztracených. A skutečně zjistil, že planetka 1995 GH byla pozorována ve dvou dřívějších opozicích. To vedlo k dalšímu zpřesnění její dráhy a v důsledku toho byla zařazena mezi dobře sledované asteroidy. V září 1996 jí bylo přiděleno definitivní číslo 7204 a v únoru 1997 ji 20. komise Mezinárodní astronomické unie podle návrhu jejího objevitele pojmenovala „Ondřejov“. Ve schvalovacím protokolu o jménu planetky se říká:

„Planetka (7204) Ondřejov je pojmenována podle obce ležící 35 km jihovýchodně od Prahy, v níž se nachází nejstarší aktivní astronomická observatoř v České republice. Ondřejovská observatoř byla založena r. 1898 a od r. 1953 je součástí Astronomického ústavu AV ČR. Je to první planetka s přiřazeným definitivním číslem, která byla na této observatoři objevena.“

Pravděpodobně má planetka Ondřejov tvar nepravidelné skály o velikosti asi 8 km. Obíhá okolo Slunce s oběžnou dobou 4,36 roku mezi drahami Marsu a Jupitera.

Miloslav Kopecký

Vzplanutí gama patří mezi nejbouřlivější události ve vesmíru. Náhle je vysláno velké množství vysoce energetických fotonů, tzv. záření gama, které přichází z určité velmi malé oblasti oblohy. Produkce energie v jednom záblesku gama (trvajícím několik sekund) odpovídá přibližně energii, kterou Slunce vyzáří za deset miliard let.

Záblesk gama je zachycován průměrně jednou za den v různých částech oblohy. Je tak intenzivní, že přezáří všechny další zdroje záření gama dohromady. Od r. 1960 bylo detegováno více než 2000 vzplanutí. V oblastech oblohy, odkud záblesky přicházely, však astronomové nenalezli nic neobvyklého, a tak se záblesky staly nevyřešenou záhadou.

Dnes mezi sebou soupeří dvě teorie jejich původu: vznikají záblesky ve velkém halu okolo Mléčné dráhy, nebo pocházejí z mnohem vzdálenějších a bouřlivějších událostí ve vesmíru? V druhém případě by muselo jít o srážku neutronových hvězd nebo černých děr, anebo o velké výbuchy v oblasti jader vzdálených galaxií.

Astronomové pozorovali záblesk 28. 2. 1997 monitorem GRB (Gamma ray burst) na italsko-holandském satelitu BeppoSAX a gama-detektory na družici Ulysses a na raketě Wind. Na vzplanutí se okamžitě zaměřily širokoúhlé kamery satelitu BeppoSAX, aby zjistily polohu záblesku s přesností odpovídající padesátině průměru Měsíce na obloze.

Již 8 hodin po zachycení záblesku byl na jeho místo zaměřen také detektor rentgenového záření na satelitu BeppoSAX. Byl objeven rentgenový zdroj asi 5000krát slabší, než je Krabí mlhovina v naší Galaxii. Během dvou dnů se jasnost objektu v rentgenovém oboru zmenšila 20krát, až se zdroj postupně vytratil.

První snímek stejné části oblohy byl pořízen 4,2metrovým dalekohledem z La Palma na Kanárských ostrovech přesně 21 hodin po vzplanutí a druhý týden poté.

Na snímcích byl poprvé v historii objeven optický protějšek záblesku.

Na prvním obrázku byl objekt vidět, ale na druhém již zmizel z hvězdného pole. To naznačuje, že šlo o hasnoucí jádro vzplanutí gama. Astronomové do této oblasti zaměřili Keckův dalekohled a New Technology Telescope (NTT) na Evropské jižní observatoři v Chile. Třináctého března byl pořízen další snímek NTT. V těsné blízkosti optického protějšku byla nalezena velmi slabá vzdálená galaxie. To by svědčilo pro teorii původu záblesků ve vzdáleném vesmíru.

Jas protějšku poklesl z 21. magnitudy na 23. magnitudu během osmi dnů. Po 13. březnu se zdroj stal již tak slabým, že jej pozemskými dalekohledy nebylo možno sledovat.

Pozorování detektory gama, rentgenová a optická doplnily ještě radioteleskopy. Very Large Array (VLA) prováděl pozorování na vlnové délce 20 cm (1. března) a vlnové délce 6 cm (4. března). V oblasti záblesku byl objeven jednoduchý radiový zdroj.

Rychle mizející jádro vzplanutí sledoval nedávno opravený Hubblův dalekohled. Do oblasti byl zaměřen 26. března. Znovu nalezl ztracený zdroj. Pozorování ukazují, že viditelný zdroj záblesků gama se skládá ze dvou částí: z bodového objektu a méně zřetelného okolí. Snímky pořízené širokoúhlou a planetární kamerou 2 (WFPC2) na Hubblově dalekohledu ukazují bodový zdroj (25,7 magnitudy) a jeho slabší okolí.

V době psaní tohoto článku astronomové provádějí analýzu snímků z Hubblova dalekohledu. Otázka původu záblesků gama zůstává stále otevřena.

Michaela Kryšková