ANTON MARKOŠ: Povstávání živého tvaru

Biologie je, když...

"...uhonili myš a ona chcípla"

Takhle reagovala jedna naše středoškolská profesorka na neobratné pokusy svých studentů nahradit vlastní tvorbou neznalost učesaných učebnicových definic v oblasti společenskovědní. Vlastní tvorba se totiž obvykle řídila ustáleným vzorem: termín je, když... (třeba: kapitalizmus je, když...), což se, jak zajisté uznáte, s uhoněnou myší dobře rýmuje. Kdo se nenaučil definici, má sklon popisovat pojmy, o nichž má třeba i v hlavě jasno, výčtem příkladů a vlastností, zkrátka jednotlivostí. A to se přece nesmí, jednotlivostmi se věda nezabývá.

Jenže co si počít s biologií? Připustíme-li, že biologie je věda (v což doufám), musíme vzít na milost i definici výčtem vlastností. Jinak bychom narazili na vážné potíže už při prvním pokusu o vymezení objektu, kterým se my biologové zabýváme, protože život sám se snad ani jinak než výčtem vlastností definovat nedá (ledaže bychom uznali definici metaforou, například „život je pes a my jsme jeho patníci“¹⁾). Můžeme pak vůbec čekat, že v celé nauce o životě narazíme na něco jiného, než na zobecnění založená na jednotlivostech, kterými může kdykoli otřást další jednotlivost, která nějak vybočuje z řady? Je až s podivem, jak přesto rozumně vybraná sbírka biologických jednotlivostí (třeba Darwinův spis O původu druhů nebo Watsonova Molekulární biologie genu²⁾) dává smysl. Uspořádaný a až kupodivu pochopitelný obraz živého světa povstává leckdy ze souvislostí, které je lehčí pochopit než formulovat, právě tak, jako „živý tvar“ povstává ze součinnosti množství faktorů biochemických, genetických, fyziologických, fyzikálních, historicko-evolučních a snad i jiných, které lze poměrně snadno popisovat jen v rámci jim příslušející úrovně popisu (z níž se pro změnu vytrácí ta součinnost). Navzdory zakořeněné nedůvěře vůči „vědě o jednotlivostech″ se přitom ukazuje, že jednotlivosti vybočující z řady málokdy vážně otřásají smyslem, který v biologických poznatcích nalézáme nebo do nich vkládáme. To lze vidět jak v rámci jedné úrovně popisu (centrální dogma molekulární biologie přežilo objev reverzní transkripce³⁾), tak v pohledu zobecňujícím: existující biologické teorie se spíš rozkošaťují než hroutí, vývoj spěje od Darwina k neodarwinizmu, od Watsona ke Kaufmannovi (a tudíž i k Markošovi).

Anton Markoš ve své knize dokládá (jak jinak než vhodně voleným souborem biologických jednotlivostí, z nichž každá je sama o sobě zajímavá), že živý svět nelze pochopit, budeme-li se zabývat pouze jedinou úrovní popisu. Ve světě, který oplývá pokusy o doložení pravého opaku, si tím samozřejmě koleduje o módní nálepku „alternativního vědce“, která může být míněna i chápána jako nadávka nebo poklona, podle toho, kdo ji komu udílí. V našem případě se mi však takové označení jeví jako veskrze neoprávněné. Zdá se mi totiž, že biologii (té normální, učebnicové a „nealternativní“) je myšlenkový postup, na němž je Markošova kniha logicky vybudována, vlastní. Co více: není snad budování teorií na jednotlivostech a hledání jednotlivostí, které by teorie mohly vyvrátit, jedním z mála rysů, které biologii odlišují od deduktivních věd postupujících od obecného k jednotlivému, jako je třeba matematika? A což teprve vědy o lidské společnosti: to by to s námi pěkně dopadlo, kdybychom nedokázali obecně popsat to, co sami děláme... snad odtud pramení ten procítěný odpor paní profesorky vůči definicím založeným na výčtu vlastností. Vzato z druhé strany: příslovečná uhoněná myš je koneckonců docela solidním objektem biologického zkoumání, v němž jsou definice výčtem vlastností veskrze přípustné a na jehož konci může být ... buď další řada jednotlivostí, které jsou samy o sobě zajímavé, ale o ničem jiném než o sobě nevypovídají – anebo třeba i inspirující pokus o sjednocující pohled na svět organizmů či „živých tvarů“.