Leden ve vědě

Ještě je v celkem dobré paměti bombardování planety Jupitera rozpadlou kometou Shoemaker-Levy 9 v r. 1994. (pozn. red.: viz V. Vanýsek: Dopad komety SL-9 na Jupiter, Vesmír 75, 316, 1996/6) Zajímavé úkazy při srážce podnítily astronomy, aby začali uvažovat, jak často k takovémuto ostřelování gigantického terče této planety dochází. Gene Shoemaker z Americké geologické služby si představuje, že tomu tak je jednou za tisíciletí. Známý Brian Marsden z Harvard–Smithsonian Center for Astrophysics v massachusettské Cambridži je přesvědčen, že každých dvacet let.

Japonský astronom–amatér Isshi Tabe nalezl v archivu Pařížské observatoře pozoruhodnou zprávu s nákresy Jupitera, které pořídil r. 1690 proslulý hvězdář Ludvíka XIV., krále slunce, Giovanni Cassini. Záznamů o nezvyklých skvrnách na Jupiteru se našlo víc, ale trvaly vždy jen krátce. Cassini pozoroval skrvny v r. 1690 plných 18 dnů. Poprvé je uviděl 5. prosince. Kresby vypovídají, že jejich velikost se podobala skvrnám způsobeným dopady jednotlivých kusů komety Shoemaker-Levy 9, které zůstaly pozorovatelné 9 až 35 dnů.

Cassini věnoval pozorováním Jupitera a Saturnu hodně času. Jeho údaje jsou nyní hodnoceny jako velice kvalitní. A tak je Marsden přesvědčen, že Cassini skutečně tehdy v 17. století uviděl dopad komety na Jupiterův povrch.

– Mimochodem, chcete pozdravit Saturnův měsíc Titan? Rovněž Evropa chce pozdravit vzdálené světy. Před nedávnem se ve Vesmíru psalo o šanci poslat pozdrav na americké sondě k Saturnu; pohlednice i od nás by měly odstartovat letošního 6. října. ESA, Evropská kosmická agentura, se k americkému projektu připojila sondou Huygens, která se od hlavní stanice oddělí a sestoupí k povrchu největšího Saturnova měsíce Titanu. Celkem by měla nést milion pozdravných podpisů. Stačí na svém počítači napsat pomocí myši podpis a poslat na adresu www.huygens.com. A pak si sedm let počkat...

V blízkém vesmírném prostoru probíhaly v lednu málem manévry, u ruské družicové stanice zakotvil na pět dnů americký raketoplán Atlantis. Šest členů americké posádky se setkalo na Miru s jeho třemi obyvateli, z nichž ovšem jeden – John Blaha – je také Američan.

Tento 54letý astronaut pracoval na ruské základně od září 1996. Vrátil se nyní šťastně v raketoplánu na Zemi a na jeho místo nastoupil Jerry Linenger, který má s ruskými kolegy žít v kosmu až do května.

Lidem se tedy ve vesmíru v lednu dařilo a své vesmírné cestování přežili v pořádku. Hůře to dopadlo s makakem rhesus Multikem, který svůj výlet do kosmu na ruské návratové družici Bion 11 ukončil smrtí.

Na této biologické družici vzlétly na čtrnáctidenní let na oběžnou dráhu kolem Země i dvě opice – Mutlik a Japik. Na experimentu se s Ruskem podílely USA a Francie. Cílem bylo prohlubovat naše znalosti fyziologického působení beztížného stavu.

Den po přistání v Kazachstánu jedna z opiček zemřela. I vzhledem k mezinárodnímu zázemí pokusu to vyvolalo protesty stoupenců hnutí Lidé pro etické zacházení se zvířaty. Prezidentka organizace Američané pro pokrok v biomedicíně Susan Parrisová namítala, že výzkum vesmíru se neobejde bez nebezpečí a že i pokrok medicíny má svá rizika.

Jak tedy probíhal tento experimentální let? Šlo o jedenáctý start biologické družice, která bývá nazývána „Noemovou archou“. Zvířecími kosmonauty byli i brouci, čolci, hlemýždi a rovněž oni dva makakové rhesus. Podle vyjádření ruských specialistů z Ústavu lékařsko-biologických problémů sám let i přistání 7. ledna probíhaly úspěšně. U Kustanaje byla připravena polní laboratoř, která konstatovala, že obě opice jsou zdravotně v pořádku. Ještě týž večer byly letadlem přepraveny do Moskvy. Zde je umyli, odstranili kosmický oblek, nakrmili a stále přitom pozorovali jejich zdravotní stav.

8. ledna začala zevrubná lékařská vyšetření, aby byly zjištěny změny v organizmu obou opiček. Zvířata bez problémů zvládla kontrolní běh na trenažéru i vyšetření vestibulárního aparátu, zraku, sluchu. Závěrem měly být k vyšetření odebrány buňky jejich kostí a svalů. Protože je to poměrně bolestivý zákrok, byla jim dána narkóza.

Lapik se probral záhy a byl v pořádku, u Multika došlo k zástavě srdce. Skupině lékařů z Ruska, USA a Francie se ho už nepodařilo probudit, což vyvolalo značné znepokojení. Nejen proto, že v ústavu byla opice velice populární, ale že vznikly obavy, zda se tu před lety lidí do vesmíru neobjevuje nějaké omezení.

Podle expertů se však prý mělo při pitvě ukázat, že zvíře nezemřelo v důsledku pobytu v meziplanetárním prostoru.

Kosmonautické tužbě po letu lidí na Mars se klade do cesty nejen nechuť věnovat na tuto expedici značný obnos, ale prý i lékařská obava o zdraví kosmonautů.

Účastníci panelové diskuse zorganizované americkou National Research Council se shodli na tom, že potrvá nejméně dvacet let, než se podaří nalézt způsob, jak astronauty po 15 měsíců, co trvá let k Marsu, zaštítit před zhoubným kosmickým zářením.

Ochrana astronautů před možným vznikem rakoviny, šedého zákalu, sterility a nevratnými nervovými změnami si vyžádá např. obložit kosmickou loď potřebnou vrstvou dejme tomu hydridu lithného. Takové opatření by však projekt letu lidí k Marsu zdražilo o 30 miliard dolarů. Což pochopitelně otřáslo šéfy NASA.

Velice nákladný by však byl i samotný výzkum ochrany astronautů. Vyžaduje to používat po velice dlouhou dobu urychlovače elementárních částic, které by mohly simulovat situaci v meziplanetárním prostoru. Efektivní experiment se zvířaty by musel trvat přibližně až 3 000 hodin. A NASA má teď k dispozici ročně na vhodném urychlovači pouhých 100 hodin.

Takže pro let k Marsu by bylo zapotřebí vybudovat nový urychlovač v hodnotě 20 milionů dolarů a pak najít dalších pár desítek milionů na samotné experimentování. V rozpočtu se v dohlednu tato suma nenajde, konstatuje Frank Sulzman odpovědný v NASA za rozvoj věd o životě.

Zpráva americké Národní akademie věd vyjádřila znepokojení nad ruským podílem na výstavbě Mezinárodní kosmické stanice, která by se už zanedlouho měla začít stavět. Vždyť se plánovalo, že první díl stavebnicové stanice vyšlou Rusové do vesmíru v dubnu 1998. Rusko má zajistit nejen modul, v němž by mezinárodní posádka žila a pracovala, ale i části pro přistávání kosmických lodí a raketoplánů, blok s elektrárnou, záchrannou loď umožňující únik při havarijní situaci a tři vědecké laboratoře.

Podle Američanů však jsou ruské moduly konstruovány tak, že nedostatečně chrání před nárazy kosmického smetí, kterého je ve výšce 350 km, v níž má stanice kroužit kolem Země, neobyčejně mnoho. Dohotovená stanice má mít celkovou plochu 11 000 m², takže tvoří značně rozsáhlý terč.

NASA chce prohlédnout radarem budoucí oběžnou dráhu stanice a zvolit ji tak, aby ji nemohly ohrozit velké kusy rozmetaných družic a nosných raket. Před malým smetím by měla být chráněna hliníkovým štítem. Z počítačového modelování vyplývá, že by ruské moduly mohly být zničeny dvakrát v průběhu patnáctileté životnosti stanice. Ruská kosmická technika nesplňuje americké normy, sovětská a nyní ruská kosmonautika nekalkulovala podle Američanů nikdy příliš s poškozením kosmických lodí úlomky kosmické techniky. Bylo tomu tak zčásti proto, že ve výškách 400 km, kde stanice létaly, je poměrně čisto.

Řešení problému bezpečnosti se najde patrně v tom, že by astronauti na ruské části namontovali doplňkové ochranné vrstvy. Nicméně nějakou dobu by Mezinárodní kosmická stanice létala nechráněna.

Rusové ale peníze na úpravy nemají. Navíc však vůbec zaostávají ve výstavbě a mají nejméně rok zpoždění.

Proto jsme se v lednu mohli dočíst, že předseda výboru pro vědu Sněmovny reprezentantů USA James Sensenbrennes prohlásil, že nezajistí-li Rusové prostředky na projekt do letošního února, bude je nutné vyzvat, aby odstoupili od své účasti a omezili se na funkci placených dodavatelů konkrétních částí stanice. Má se o tom jednat na vládní úrovni mezi USA a Ruskou federací.

Rusko nemá dostatek peněz už ani na své vojenské a špionážní družice. Stále hlasitěji se žádá, aby se zrušily nákladné projekty vědy. Hodnoceno články v novinách, vládne naprostá bezradnost jak dál. Za tragédii se považuje snižování výroby, která se měla od r. 1992 zmenšit o 28 %, zatímco v letech první světové války to bylo o 25 %, za občanské války 1918 – 1922 o 23 %, za druhé světové války o 21 %. Ztráta z poklesu výroby za poslední čtyři roky se oceňuje na 227 miliard dolarů.

Zahraniční zadluženost Ruska vzrostla za údobí 1992 – 1995 na 127 miliard dolarů a objevilo se nově vnitřní zadlužení ve výši 45 miliard dolarů. Snížení inflace v Ruské federaci, které udivilo svět, se zdá být komentátorům, posuzujícím vše očima minulé éry, jen nepatrnou náplastí.

Současné ruské výdaje mají dvojnásobně převyšovat možnosti státu. Zdá se tu až nemožné, aby se při ruském poklesu o 28 % národní produkt v Polsku zvýšil o 25 % a na Slovensku o 21 %, a dokonce i v bývalých svazových republikách arménský o 18 %, litevský o 8 % a gruzínský v posledních dvou letech o 15 %.

A vládne strach z Číny, která absolutní výší národního produktu předstihla SSSR již v r. 1988 a v r. 1999 má Rusko překonat i ve výši národního produktu na jednoho obyvatele.

Rusové jsou šokováni předlouhým soupisem států, které předstihly Ruskou federaci ve výši národního produktu na jednoho obyvatele.

Patří mezi ně např. Argentina, Mexiko, Barbados, Trinidad, Venezuela, Chile, Jižní Korea, Oman, Sýrie, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, Turecko, Jihoafrická republika, Granada, Kostarika, Panama, Brazílie, Kolumbie, Peru, Surinam, Ekvádor, Jordánsko, Írán, Thajsko, Fidži, Alžír, Gabun, Egypt, Tunis...

V současném světě se však snaží šetřit všude. Snaha uspořit na vědě doléhá i na britské univerzity. A aby si tu byli jisti, že neskrblí na nevhodném místě, pokusili se ve Spojeném království uspořádat žebříček úrovně jednotlivých věd. Snažili se určit špičková pracoviště, která jsou schopna držet krok se světovou vědou, i ta, která velice zaostávají.

Výrazně nejlépe dopadla britská biochemie – 12 ze 17 univerzitních pracovišť má světovou úroveň. Pak následuje farmakologie. Archeologie, čistá matematika a fyziologie dosahují vynikající úrovně v 30 – 40 %. Chemické inženýrství, vědy o Zemi, fyzika, aplikovaná matematika a biologické vědy jsou na tom výtečně ve 20 – 30 %, chemie, psychologie, obory zabývající se výživou v 10 – 20 %. Na dno se dostaly vědy o životním prostředí. Těchto pracovišť je na britských univerzitách 38 a 22 z nich je na tom i z hlediska národní vědy velice špatně.

Věda se však učí šetřit celkem vynalézavě. V tomto roce se podaří dokončit nejvýkonnější a největší dalekohled na americkém kontinentu, a to na McDonaldově observatoři v Texasu. Právě zde v Davisových horách byla totiž zjištěna nejméně ozářená obloha Severní Ameriky.

Přístroj pojmenovaný William Hobby-Robert Eberly Telescope má mít výkon 11metrového zrcadla, složeného z 91 hexagonálních segmentů, což ho umožnilo postavit za pouhých 13,5 milionu dolarů.

Jde tedy skutečně o nejlacinější obří teleskop světa. „Zbudovali jsme náš dalekohled za pouhých 15 % běžné ceny, a to nikoli na úkor jeho přesnosti,“ tvrdí Thomas Sebring, šéf projektu.

A ještě jedno NEJ: má to být největší dalekohled světa plně přístupný veřejnosti díky galerii pro návštěvníky.

Roku 1981 William Eaton se svými kolegy z Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimoru vyšetřil v rámci rozsáhlého výzkumu 3 500 obyvatel tohoto města z hlediska jejich duševního zdraví.

V r. 1994 přezkoumal jejich zdravotní stav – polovina z nich mezitím zemřela nebo se odstěhovala jinam.

Mohli tak vyšetřit 444 osob, které v r. 1981 trpěly depresí. Zjistili, že 6 % z nich prodělalo infarkt. Těch, kteří neznali, co je to deprese, zbylo 1 107 a infarkt z nich prožila pouze 3 %.

O spojitosti mezi depresemi a srdečními chorobami lékaři už věděli, duševní trápení má ovlivňovat složení naší krve. Že tato závislost je tak výrazná, to jsem nečekal, prohlašuje dr. Eaton.

Zpráva s tímto poněkud iritujícím obsahem prolétla našimi novinami. O co jde? O výzkumy Anity Holdcroftové z Royal Postgraduate Medical School v Londýně, kde se snažili zlepšit léčení preeklamptického stavu eklampsie (u nás nazývané dříve božec), křečového stadia pozdní gestózy u těhotných žen. Zjištění je založeno na trojrozměrném zobrazování mozku pomocí magnetické rezonance u deseti zdravých těhotných žen, a to ve třech údobích, na konci těhotenství, v 6 – 8 týdnech po porodu a pak ještě po šesti měsících.

Doktorka Holdcroftová se spolupracujícími anesteziology a radiology tedy zjistila, že ženský mozek se v závěru těhotenství zmenšuje a do své původní velikosti se navrací půl roku po porodu. Nejde o zmenšení počtu mozkových buněk, ale o zmenšení jejich objemu. Tým se nyní snaží studovat mechanizmus zmenšování, vyvolávaný patrně hormony, které se podílejí na rozmnožování. Jev zřejmě souvisí se stesky některých těhotných žen na to, že se těžko umějí soustředit a že se jim zhoršuje paměť.

Vyhubit na celém světě virus hepatitidy B do r. 2020 je jedním z cílů vyhlášených Světovou zdravotnickou organizací. Tým japonských vědců vyvinul novou metodu testu zjišťujícího v krvi nákazu virem této závažné nemoci. Je založena na produkci potřebného antigenu tabákem. Tuto rostlinu použili proto, že je genovými inženýry už zevrubně prozkoumána. Vědci vpravili gen pro příslušný antigen do agrobakterie, která se užívá jako vhodný přenašeč genů do rostlin.

Rostlina tabáku nakažená takto agrobakterií může v sobě vytvořit až 10 mikrogramů antigenu. Šéf týmu Yoshimi Okada tvrdí, že z 8 až 10 listů tabáku získá tolik antigenu, že to umožní testovat 500 000 až 600 000 lidí. Pro svou nesmírnou láci by toto vyšetření mohlo být výhodné pro chudé země. Japonci nabízejí v tomto směru pomoc rozvojovému světu. Spolehlivost funkce antigenu z tabáku byla už ověřena a není horší než dosud daleko dráže vyráběné antigeny.

Nic by nemělo bránit tomu, aby tabák takto mohl pomoci i při výrobě levné vakciny proti hepatitidě B. Nicméně Japonci chtějí dát přednost získání očkovací látky vyráběné rostlinami rajčete a pepře. Nemuselo by se vůbec očkovat tradičním způsobem, stačilo by sníst kousek plodu transgenní rostliny. Sama myšlenka připravit poživatelnou vakcinu však není nová. V Kalifornii využili už tabák k tomu, aby takto zkoušeli získat vakcinu proti malárii.

Ptáci moa na Novém Zélandu měli být vyhubeni asi před třemi stoletími, i když jeden z našich speleologů si myslí, že se v horách této země mohli uchovat ještě déle. Známe z nich už jen péra a části koster, vejce, kůži. Někteří badatelé soudí, že tito nelétaví ptáci mohli dorůstat až výšky 3 m.

Japonský molekulární biolog Yasuykii Shirota se chce spolu se svými novozélandskými kolegy pokusit ze stehenní kosti moa Dinornis giganteus získat určité úseky DNA, tedy geny odpovídající za zabarvení těla, chování ptáka a jeho obrovitost, a tyto geny vsadit do organizmu dnešních kuřat.

Japonský vědec je přesvědčen, že se mu to podaří, stejně jako v předchozích pokusech, kdy úspěšně přenášel do kuřat geny křepelek. Čeho bychom tím dosáhli? Kdyby se např. podařilo gen pro barvu těla vyhynulého moa oživit ve slepici, mohli bychom prý uvidět, jakou měl moa barvu. Nebo dokonce jak se choval. Nebo odchovat kuřata velikosti moa pro sváteční stoly místo krůt. Tak daleko fantazie badatelů nejde, nicméně proti takto zaměřeným pokusům se už ozvali Přátelé země z Nového Zélandu.

V tisku se jméno Julije Charitona, který zemřel koncem roku v 93 letech, objevovalo v posledních dvou desetiletích poměrně často. V tomto přehledu bylo nedávno citováno jeho vyjádření k úloze sovětské špionáže při vzniku sovětské atomové pumy.

V nekrologu v ruských novinách, psaných už novinářem, nikoli vládou a stranou, se zdůrazňuje, že získal třikrát titul Hrdiny socialistické práce. Za tím se tajila jeho úloha při zrodu sovětských atomových zbraní.

Chariton se narodil 27. února 1904. V roce 1925 vystudoval Leningradskou techniku a v letech 1926 – 1928 pobýval v Cavendishově laboratoři u Ernesta Rutherforda, kde byl tehdy zástupcem ředitele Petr Kapica. R. 1939 se spolu s J. Zeldovičem podílel na prvních výpočtech řetězové jaderné reakce štěpení uranu. Pak už se o něm v oficiálních materiálech psalo pouze to, že vytvořil vědeckou školu...

A nyní se tedy můžeme dočíst, že r. 1946 byl jmenován hlavním konstruktérem a vědeckým vedoucím utajeného centra Arzamas 16. Zde byla zkonstruována atomová i vodíková puma. V r. 1992 byl jmenován čestným ředitelem Všesvazového vědeckovýzkumného ústavu experimentální fyziky a dál žil v Sarově, jenž se stal konečně všem přístupným městem.

J. B. Chariton v životě „zlaté ruské slepice“ nesměl např. létat letadlem, ale cestoval pouze ve zvláštním železničním vagonu s pečlivě vyzbrojenými „tajemníky“. Že řídil konstrukci jaderných zbraní, se ovšem v posledních dvou desetiletích stalo veřejným tajemstvím. ¹⁾

Jeho život pochopitelně nebyl lehký. Legendární je jeho rozhovor se Stalinem. Když sovětský vůdce vyslechl zprávu o přípravě prvních atomových pokusů, zadíval se na teplou kouli plutonia a zatelefonoval Charitonovi, zda není možno plutonium rozdělit a jednu polovinu si schovat pro druhou bombu, aby zůstala v zásobě. Charitonovi nezbylo nic jiného, než vůdci objasňovat, že by to bylo v rozporu se zákony fyziky. Stalin velice rozladěn odhodil sluchátko...

Chariton byl pochopitelně spíše ve styku s Lavrentijem Berijou, který měl na starosti vývoj bomby. A uhájit si někdy vědce, kteří se stali politicky podezřelí, jistě nebylo snadné.