Úsměv a škleb

V komunikaci mají význam i jiné než řečové prostředky: výměna pohledů, úsměvů, mimických výrazů. Když Karel IV. přijímal státní návštěvy, zabýval se prý dřevořezbou, aby mu nebylo vidět do tváře. Ne nadarmo se říká vmést někomu něco (slovně) do tváře, tvářil se kysele, netvař se, že nerozumíš. Výrazy tváře mohou řeč zpřesňovat, nebo naopak zpochybňovat, mohou i smysl sdělení převrátit, třeba když mluvčí na svého partnera mrkne. Do komunikace člověk vstupuje s určitou tváří, hledí si ji zachovat. Tvář partnerovu může respektovat tak dalece, že dbá o její zachování, ale může se k ní i obracet zády, nebo ji dokonce ohrožovat příliš sebevědomým vystupováním. Lze si vybrat takovou strategii, aby člověk dosáhl maximálního efektu při minimální ztrátě své tváře. Rafinovaným nástrojem přesilové hry je kamenná tvář posluchače, která nevykazuje známky souhlasu ani nesouhlasu. Při společenských příležitostech zas mívá tvář povahu předepsané masky, např. na promoci se nosí maska důstojnosti. Může se ovšem stát, že si mluvčí nedopatřením nasadí jinou masku než publikum a vznikne konflikt tváří provázený konfliktem slov: např. smrtelně vážný ceremoniář běduje a nezadržitelně se smějící publikum vykřikuje nejapné poznámky.

(Slovo a slovesnost 57, 102, 1996/2)