Září ve vědě

Tým Fredericka Blattnera z Wisconsinské univerzity v Madisonu zmapoval zcela genom tohoto proslulého mikroorganizmu, který je tvořen 4 403 geny.

Takže prozkoumat veškerý genom člověka, který je „pouze“ 25krát větší, se nemusí zdát laikům nenaplnitelným cílem.

„Tvůrce“ ovečky Dolly, Ian Wilmut z Roslin Institute u Edinburku, se světu připomněl novým tvorem, jehnětem Polly. Ovce Dolly byla klonována buňkou dospělého tvora. Podobnou technikou, ale klonováním buňkami embrya, bylo vytvořeno i jehně s lidskými geny. Z mléka Polly s lidským genem bude možno získávat bílkovinu využitelnou při léčbě lidí.

Možnost existence stop života v meteoritech dál láká laiky i vědce. Připomeňme si nedávnou snahu zvýšit podporu kosmickému výzkumu USA tvrzením o existenci mikroorganizmů v meteoritu, který k nám měl dorazit z Marsu.

Složitost možného „přelétání“ života vesmírem se nyní snaží propagovat Richard Hoover z Marschallova kosmického letového střediska v Alabamě pomocí meteoritu, který dopadl 28. září 1969 v Austrálii. Nazývá se podle místa dopadu murchinsonský. Patří mezi chondrity, kamenné meteority obsahující kuličkovité útvary. Hypotéza, že některé uhlíkaté chondrity mohou obsahovat zkamenělé mikroorganizmy, se však nikdy příliš nerozšířila a její kritici vždy připomínali možnost snadného zamoření meteoritu pozemskými mikroorganizmy.

Hoover se snažil analyzovat vzorek murchinsonského meteoritu velice pečlivě. Umístil vzorek z vnitřku meteoritu ihned po vynětí do elektronového mikroskopu, chráněného před okolními vlivy. Podezřelé struktury velké 1 – 15 mikrometrů rozhodně nemohly být prý zaneseny do materiálu ze Země. Mnohé struktury určitě nejsou biologického původu, některé se však podobají známým pozemským bakteriím. Hoover nalezl i struktury o průměru 2 – 100 mikrometrů připomínající tvarem houby. Některé se podobají útvarům nalezeným v údajném meteoritu z Marsu. Vědec soudí, že v murchinsonském meteoritu dnes možná vidíme náš vlastní dávný pozemský život. Dopad kosmického tělesa na Zemi mohl vyrazit do kosmického prostoru pozemské horniny s živými nebo zkamenělými mikroorganizmy a ty se pak mohly zachytit na povrchu nějaké ztichlé komety a ta nám je mohla nyní opět při svém drobení navrátit.

Mezi astronomy a astrobiology však vládne opět převážně skepse. Přání vidět ve strukturách minerálů život je asi skutečně zavádějící.

G. Hadlaczky z Biologického centra v Szegedu vytvořil se svými kolegy umělý chromozom, který chutě „žije“ v tak odlišných živých tvorech, jako je třeba křeček, ale i člověk. Takový umělý chromozom usnadňuje vnášení skupin genů z jednoho organizmu do druhého.

Chromozom byl stvořen z nekódující DNA. Může přenést tisíce genů, takže by mohl umožnit slučitelnost orgánu dejme tomu prasete s lidským imunitním systémem.

První známý případ aidsu byl způsoben řídkou formou viru HIV, norský virolog Bjorn Grinde se svými kolegy z Národního ústavu veřejného zdraví v Oslo nalezl v tkáni první známé oběti aidsu, norského námořníka, který zemřel r. 1976, virus HIV 1 v podobě označované O. Dnes je však nejrozšířenější forma M.

Analýzou sekvencí virové DNA Grinde přišel k závěru, že obě formy vznikly ze společného předka před více než sto lety, patrně v minulém století.

Výzkum Thomase Perlse z Harvard Medical School a Ruth Frettsové z Beth Israel Deaconess Hospital v Bostonu moc velký souhlas nevyvolal. Tito vědci zkoumali osudy dvou skupin žen narozených r. 1896. V jedné skupině zemřely v průměru ve věku 73 let, ve druhé žily nejméně sto let. Všechny pocházely z téže společenské vrstvy a prožívaly stejné dobré i zlé události své doby.

Ukázalo se, že ty ženy, které se dožily stovky, porodily dítě až po své čtyřicítce. Pozdní těhotenství prý prozrazuje ženy, které stárnou pomaleji. Nicméně některé z dlouhověkých žen vůbec děti neměly, takže samo o sobě mateřství dlouhý věk nezaručuje.

Když chcete začít žít zdravěji, nepokoušejte se o to sami. Tvrdí to Stephen Pyke z londýnské Školy hygieny a tropického lékařství. Vyšetření 1 204 dvojic prokázalo, že lidé, kteří chtějí začít být zdravější, uspějí víc, když o totéž usiluje i jejich partner. Lidé pravděpodobněji zanechají kouření, dosáhnou nižší hladiny cholesterolu i zbaví se obezity, když na to nejsou sami.

Počet žen, které v současnosti graduují na vědeckých a technických oborech britských univerzit, je daleko vyšší než kdy dříve. Přitom se však počet žen, které ve vědě „udělají kariéru“, nikterak nezvyšuje. Ženy zůstávají v „nižších patrech“ vědy.

Průzkum ukázal, že r. 1993 stejně jako r. 1979 pouze 15 % žen graduovaných ve vědě a technice dělalo odbornou práci, zatímco u mužů to bylo 30 %. Třetina žen pracuje ve sféře, pro kterou není zapotřebí tak vysoké kvalifikace, kdežto u mužů toto nevyužití dosahuje pouze 19 %.

Britské ženy získávají ve vědě kratší pracovní smlouvy a vydělávají si pouze 80 % mzdy svých kolegů. V dosažení šéfovského místa ve vědě přitom prý ženám nebrání mateřství. Ve věku 33 let pracuje v řídící funkci 56 % mužů a jen 34 % bezdětných žen.

Čtvrtina ledu na moři obklopujícím Antarktidu v našem století vymizela, tvrdí Bill de la Mare z Australské antarktické divize v tasmanském Hobartu. A přitom si většina klimatologů dosud myslí, že se ledová pokrývka Jižního oceánu celkem nijak neochudila. Kdyby měl australský vědec pravdu, museli bychom velice změnit své představy o klimatických proměnách naší planety v současné době.

Postup, jak Bill de la Mare dospěl k své představě, je pozoruhodný. Vyšel z pramenů vědecky zcela nevyužitých – z hlášení velrybářských lodí. Od dvacátých let našeho století až do doby, kdy bylo přijato mezinárodní moratorium na lov velryb, musely velrybářské lodě posílat hlášení o svých úlovcích a o své denní poloze do Úřadu mezinárodní velrybářské statistiky v norském Sanefjordu.

V letech 1931 až 1957 lovily britské a norské lodě např. modré velryby nebo kytovce dlouhoploutvé především blízko hranice zamrzlého moře. Takže se v létě dostávaly blíž jihu, v zimě se od Antarktidy opět vzdalovaly. Jejich plavby nám dnes mohou posloužit jako doklad o tajícím a rozmrzajícím ledu jižních moří.

Analýza zpráv prokazuje, že plocha zaledněného oceánu se začala až dramaticky zmenšovat v údobí 1972 – 1987. Nyní samozřejmě už tato řada hlášení velrybářských lodí neexistuje, ale zato jsou k dispozici družicové snímky. V letech 1931 až 1954 led v létě roztával do šířky 61,5^o. Pak se však začal stahovat výrazně blíž k jihu, téměř o tři stupně, na šířku 64,3^o.

Ledový pokryv okolí jižního pólu se tedy zmenšil o 5 650 000 km². Jde o čtvrtinu dříve zaledněného oceánu. Taková ztráta ledu na naší planetě musí značně ovlivňovat globální klima, protože se mění množství záření odráženého od zemského povrchu. Voda z tajícího ledu klesá do hlubin a odnáší s sebou oxid uhličitý.

Co způsobilo mizení ledu? O globálním oteplování jsou stále pochybnosti. Proč úbytek ledu v posledním desetiletí nepokračoval? Snímky z vesmíru vidí v posledním desetiletí zalednění kolem antarktického světadílu stabilní...

Britští ornitologové zjistili, že ptáci v Anglii a v Irsku začínají od r. 1971 výrazně dříve hnízdit a pokládají to za důkaz oteplování planety.

Britská nadace pro ornitologii v norfolkském Thetfordu organizuje rozsáhlé pozorování hnízdění. Každé jaro se do přírody vydávají tisíce dobrovolných spolupracovníků.

Humphrey Crick s kolegy prošetřil údaje o hnízdění 65 druhů ptáků. U dvaceti druhů zjistili, že se jejich hnízdění za uplynulých 25 let urychlilo o 8,8 dne. Rekordmanem je straka, která v Anglii a v Irsku snášela v r. 1995 svá vajíčka o 17 dnů dříve než v r. 1971. Stěhovavý ledníček menší, zimující na jihu Evropy, je na druhém místě, snáší vejce o 14 dnů dříve. Pouze u jediného druhu, holuba doupňáka, zjistili britští ornitologové výrazně pozdnější snůšku, než tomu bylo dříve.

Mezi ptáky, kteří žijí trvale v Británii, a stěhovavými ptáky nebyl zjištěn žádný rozdíl. Ty, kteří se navracejí z jihu, přiláká dostatek potravy teplejšího začátku jara.

Proč k tomu dochází? Není oteplování Země jen jednou z možných příčin?

Už od r. 1979 víme zásluhou kosmické sondy Voyager, že na Jupiterově měsíci Io soptí aktivní vulkán. Kosmické sondy mezitím prozkoumaly další tělesa sluneční soustavy, ale na žádném z nich na sopku, která by byla dnes aktivní, nenarazily.

Rozbor údajů získaných kosmickou sondou Galileo nám prozradil, že nejaktivnější vulkán na Io, Prometheus, chrlí podstatně žhavější magma, než jaké vytékalo z kterékoli známé pozemské sopky v průběhu minulých 500 milionů let. Nejteplejší sopky naší planety dosahují žáru nejvýše 1 600 kelvinů, láva sopky Prometheus je horká až 2 000 kelvinů!

Sopky na Io chrlí lávu bohatou na hořčík. Dere se z hlubin až 50 km. Na povrchu se z ní vypařují velká kvanta síry. Její usazeniny vyvolávají dojem, jako by se kráter po měsíci stěhoval a byl daleko větší, než ve skutečnosti je.

Sonda Galileo dělá – bez velkého zájmu veřejnosti – u Jupitera přímo divy. Nyní se věnuje Jupiterově měsíci Europě, na kterém měla odhalit občas roztávající led, o čemž se i u nás hodně psalo a také o možnosti existence života na tomto tělese.

Galileo si zblízka prohlédne Europu celkem devětkrát. Podaří se zjistit, kdy se led na jejím povrchu naposledy roztavil? Bylo to před milionem, nebo před dvěma miliardami let? Při řešení problému by mohl pomoci výzkum stop dopadů meteoritů na ledové oblasti Europy. Téma je to zajímavé, takže USA plánují vyslat k Europě r. 2002 sondu Europa Orbiter, která by její povrch zkoumala radarem, jenž je už vyvíjen v Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně.

Galileo má kolem Europy naposledy proletět v únoru 1999. Pak by se měl čtyřikrát přiblížit k měsíci Callisto a svůj život skončit sebevražedným letem právě k měsíci Io. Snímky předávané ze značné blízkosti by mohly být senzací.

Přistání amerického raketoplánu Atlantis na ruské družicové stanici Mir, které měli lidé možnost sledovat v přímém televizním přenosu 27. září, ovlivní výrazně další vývoj pilotovaných letů v okolí Země.

Nešlo jen o dodávku 4 tun zásob – potravin, paliva, pošty – a zařízení, např. o dovoz nového palubního počítače, ale především o přílet nového amerického astronauta Davida Wolfa, který nakonec přece jen dorazil na Mir, aby zde pracoval po budoucí čtyři měsíce. Nahradíme Michaela Foaleho? Má Wolf letět nebo ne? Tak se ptali politici i šéfové NASA téměř až do samého startu raketoplánu. Výbor pro vědu, techniku a vesmír Sněmovny reprezentantů na svém zasedání 18. září vyslýchal přední představitele NASA, zda mohou zaručit bezpečnost Američanů na chátrající kosmické stanici. K tomuto kroku je vyprovokovala generální inspektorka NASA Roberta Grossová. Ta ve svém více než stostránkovém dokumentu dokládala, že situace na Miru je dokonce horší, než informovaly sdělovací prostředky. Připomínala opakované poruchy řídicího počítače, výpadky proudu, havárie zařízení na výrobu kyslíku, úniky glykolu z chladicího systému. Argumentovala dokonce údajným výrokem amerického astronauta Foaleho, pobývajícího na stanici: „Žiji tu hůř než pes vyhozený na ulici,“ který vyřkl, když musel opustit své obydlí v poškozeném modulu Spektr. Poukazovala také na výpovědi Američanů, kteří již na Miru pobývali a kteří poukazovali na řadu nepříznivých okolností, ztěžujících jejich práci. Astronautka Shannon Lucidová při zevrubném poletovém hodnocení např. poukazovala na okolnost, že nekvalitní ovzduší ve stanici, zejména vysoký obsah oxidu uhličitého, „ji znemožňoval kvalitně myslet“. Další její kolegové konstatovali, že měli problémy s ovládáním hasicího zařízení anebo že by podle jejich názoru byly značné komplikace při potřebě náhlé evakuace stanice dopravní lodí Sojuz.

Ředitel programu letů raketoplánů k Miru, bývalý astronaut Frank Culbertson, však kongresmany přesvědčoval, že Mir je přesto dostatečně bezpečný. „Astronauti, které na Mir posílám, jsou moji kamarádi a rozhodně je nechci vystavovat nebezpečí.“ Argumentoval dále, že pobyt astronautů na ruské stanici je neocenitelným zdrojem zkušeností, které budou využity na připravované stálé kosmické stanici Alfa: „Tady se konfrontuje teorie s praxí, zde získáváme zkušenosti, které se nám bohatě zúročují během posledních příprav před zahájením samotné výstavby mezinárodní stanice, od něhož nás již dělí necelý rok.“ Přiznal však, že podstatně roste frekvence závad na vybavení stanice, která vzrostla z méně než 10 v roce 1994 na téměř 70 v roce 1996. Nutné opravy vyžadují čas i amerických astronautů a snižují tak produktivitu jejich výzkumné práce.

Přesto na Miru probíhají dlouhodobé pokusy, ověřující řadu postupů a technických prostředků. Wolf např. s sebou veze nový typ přenosného počítače IBM ThinkPad 760ED, jehož zdokonalený model (právě na základě zkušeností, které mají být získány při jeho dlouhodobém používání na Miru) bude standardním vybavením astronautů na stanici Alfa. V rámci již uskutečněných expedic bylo realizováno přes 120 experimentů a Wolf měl na programu dalších 35.

Přesto se většina senátorů, v první řadě předseda výboru James Sensenbrenner, postavila proti letům Američanů na Mir a vyzvala NASA, aby znovu zvážila otázku jejich bezpečnosti.

Administrátor NASA Daniel Goldin již dříve pověřil stálou nezávislou expertní skupinu, kterou vede bývalý astronaut Thomas Stafford, aby zhodnotila rizika Miru. Pod tlakem Kongresu Goldin požádal Thomase Younga, člena Národní akademie inženýrských věd a bývalého výkonného viceprezidenta leteckokosmického koncernu Lockheed Martin, aby se svými spolupracovníky nezávisle na Staffordovi prověřil jednak zprávu Roberty Grossové, jednak výsledky dvou interních studií NASA o rizicích spojených s lety na Mir. Obě pracovní skupiny – Staffordova i Youngova – dospěly ke shodnému názoru, že riziko je přiměřené, a let doporučily.

Goldin, který v té době doprovázel viceprezidenta USA Al Gora na jednání v Moskvě, se s těmito zprávami mohl seznámit až po návratu do Washingtonu těsně před plánovaným startem. Nespokojil se však s nimi a vyžádal si navíc i stanovisko Foaleho. Ten jednoznačně podpořil pokračování letů na Mir, stejně tak, jako všichni jeho předchůdci. I samotný astronaut Wolf hlasoval pro let. A tak teprve ráno v den startu, 25. září v 10 hodin východoamerického letního času, pouhých dvanáct a půl hodiny před startem, dostal Wolf od nejvyšších míst NASA definitivní souhlas.

Raketoplán tedy odstartoval 26. září v 02:34:19,058 UT s úplnou sedmičlennou mezinárodní posádkou, kterou tvořili velitel J. Wetherbee, pilot M. Blomfield, letoví specialisti S. Parazynski, V. Titov (Rus), J.-L. Chrétien (Francouz), W. Lawrenceová a D. Wolf. Let ke stanici byl hladký a Atlantis se ke stanici připojil 27. září v 19:58 UT, se zpožděním pouhých tří minut proti letovému plánu. I neposlušný hlavní řídicí počítač Miru tentokráte spolupracoval a udržel během celého setkávacího manévru družicový komplex v dokonalé stabilitě.

Oficiální předání štafety Američanů na Mir proběhlo v neděli 18. září. Mezitím se stěhoval náklad mezi raketoplánem a stanicí; nazpět putovaly výsledky pokusů a porouchaná zařízení. Souběžně s tím astronauti a kosmonauti spolu s pozemním střediskem v Koroljovu (dř. Kaliningrad) u Moskvy připravovali výměnu palubního počítače, která stejně jako chystaný výstup Titova a Parazynského do volného prostoru byla naplánována na 1. října. Komplikovanost chystané opravy vedla dokonce ke spekulacím o možnosti prodloužení společného letu raketoplánu se stanicí o 24 hodin.

Al Gore jednal v Moskvě na 9. zasedání rusko-americké komise pro hospodářskou a technickou spolupráci mimo jiné o účasti Ruské federace na konstrukci mezinárodní družicové stanice – zda budou Rusové schopni zkonstruovat skutečně svou část základny. Prozatím má hlavní dodavatel – Chruničevův závod v Moskvě zpoždění sedmi měsíců. Američanům také vadilo, že Rusové jsou sice ochotni dodržet svou účast při konstrukci jednotlivých bloků stanice a vynést je do vesmíru, neoznámili však dosud, jak se hodlají podílet na zajištění provozu Alfy. Americká formulace žádá: „Rusko se stalo plnoprávným účastníkem projektu výstavby, je však zapotřebí, aby se stalo také plnohodnotným partnerem provozu stanice.“

Rusové uvítali Wolfa na své stanici jako spásu. Další existence Miru bez zahraniční spolupráce je prakticky nemožná. V rámci smlouvy o pobytu Američanů na ruské základně, která platí do května příštího roku, mají USA zaplatit celkem na 370 milionů dolarů. Svou spolupráci vypověděly Korea i Jihoafrická republika, další zájemce se nenašel.

Nedostatek peněz také podněcuje stále nekončící spor o to, kdo zavinil srážku Miru s nákladní lodí Progress. Ve hře jsou dva ruští šéfové kosmických letů – Ruská kosmická agentura, která oběma „viníkům“, Ciblijevovi a Lazutkinovi, chce snížit honorář za let na polovinu, a vojáci, kteří hájí „své“ kosmonauty a chtěli by odpovědnost přenést na špatné instrukce pozemního řídícího centra.

Šestého října měla odstartovat americká kosmická sonda Cassini, poslední drahá automatická stanice Spojených států. Přišla na tři miliardy dolarů. Nadále se už bude převážně využívat méně nákladných, ale o to chytřejších malých sond.

Start byl nejprve odložen na 13. října. Špatně seřízený ventil v klimatizačním zařízení na rampě kosmodromu způsobil, že příliš silný proud chladného vzduchu poškodil tepelnou izolaci na sestupovém modulu Huygens, který má Cassini vysadit na povrch největšího Saturnova měsíce Titanu. Technici museli sondu sejmout s nosné rakety, vyčistit modul od úlomků izolace a po opravě opět vše sestavit a umístit zpět na raketový nosič.

Sonda má dorazit k Saturnově světu 1. července 2004 – byla vypuštěna v náhradním termínu 15. října (4. listopadu byl poslední možný termín, který by byl umožnil splnit celý výzkumný program. Šance existovala sice ještě do 15. listopadu, ale pak by celá expedice probíhala už daleko složitěji.)

Jako obvykle vyvolaly kontroverzi radioizotopové baterie, obsahující radioaktivní plutonium. Protinukleární aktivisti uspořádali v září řadu demonstrací před branami kosmodromu na Floridě i ve Washingtonu, ale dosáhnout zákazu startu se jim nepodařilo.

/pozn. red.: text o Miru a sondě Casini upravil a doplnil A. Vítek/

V České republice jsme pochopitelně hrdí na výkony našich hvězdářů na jihočeské Kleti při objevování nových asteroidů. Ve Spojených státech teď tímto lovem nových planetek pověřili astronoma-robota. A jeho výkon šokuje – od března 1996 nalezl ve sluneční soustavě více než 10 000 asteroidů! O 5 693 z nich astronomové dosud nevěděli.

Šest nebo sedm zjištěných planetek se pohybuje po drahách, na kterých by se mohly srazit s naší Zemí, nikoli však v nejbližších stovkách let, po které se dají jejich dráhy spolehlivě propočítat. Kolik kosmických střel to kolem nás létá...