Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

RICHARD APPIGNANESI, CHRIS GARRATT: Postmodernismus pro začátečníkyGERALD HOLTON: Věda a antivěda

 |  5. 11. 1997
 |  Vesmír 76, 647, 1997/11

Témata těchto dvou knih spolu velice úzce souvisejí. První je přehledem fenoménů, které postmodernu tvoří, druhá se zabývá údělem vědy ve společnosti, která k postmoderně inklinuje.

Brožovanou knihu Postmodernismus pro začátečníky jsem našel ve výprodeji v jednom knihkupectví. Nejprve mi udělala radost tím, že stála již jen pouhých čtyřicet korun, a nakonec, což je skutečně podstatné, svým obsahem. Dovolím si citovat z reklamního textu na jejím přebalu: Tato kniha mapuje tři rodokmeny postmodernismu – umění, vědění a historii. [...] Brilantní text Richarda Appignanesiho (historika umění, romanopisce a bývalého vědeckého pracovníka na londýnské King’s College) a nápadité ilustrace Chrise Garratta, karikaturisty listu the Guardian, poskytují nezbytný úvod do problematiky každému, kdo je fascinován, nebo podrážděn zrcadlovou síní, kterou představuje postmodernismus. Cenou, zaplacenou za chvályhodné úsilí představit postmodernizmus v celé jeho mnohotvárnosti, je ovšem slovníková stručnost. Ta však určitě nebude vadit čtenářům, kteří cítí potřebu získat bez velké námahy základní představu i o těch aspektech postmodernizmu, které jsou hodně vzdáleny jejich vlastní odbornosti. Komiksovou podobu ilustrací, jimiž je text provázen, pojali autoři jako „postmoderně“ svěží způsob předkládání citátů.

Po přečtení „knihy pro začátečníky“ si možná mnozí z čtenářů uvědomí, že v postmodernizmu zjevně existují dva základní trendy, které lze označit jako „dekonstruktivní“ postmodernizmus (který programově „zpochybňuje jistoty moderní vědy“) a „konzumní“ postmodernizmus populárních klipů, barevné reklamy, akčních filmů či surfování po televizních kanálech. Pro pravidelné čtenáře Vesmíru bude nejspíš překvapením, že „problém vědy“ je ve skutečnosti pouze velice malým kouskem postmoderního koláče (a navíc si snad uvědomí, že mnozí z kritiků vědy občas podléhají pokušení klást nepatřičné rovnítko mezi veškerou vědu a moderní fyziku). Appignanesi s Garratem ve svém stručném přehledu naznačují, že problémem přinejmenším stejně závažným jako spolehlivost vědy je její protějšek, spočívající v relativizaci všeho pod hlavičkou tzv. plurality názorů. Příkladem může být „domýšlivé postmoderní evangelium, které se odvažuje proklamovat liberální demokracii jako realizovaný ‚konec‘ lidských dějin“ (americký historik F. Fukuyama,1992). V návaznosti na tento příklad autoři upozorňují, že Michel Foucault, jeden z vůdčích teoretiků postmoderny, volal krátce před svou smrtí (1984) po přehodnocení osvícenství. Zdá se mi, že diskuse o postmoderně, které u nás po revoluci probíhaly, byly nezdravě selektivní ve výběru témat. „Jediným lékem na postmodernismus je nevyléčitelný romantismus“, tvrdí však aforizmus v závěru knihy.

Výlučně vědou se zabývá druhá z recenzovaných knih, jejímž autorem je významný americký profesor fyziky a dějin vědy. Více než polovinu tohoto díla tvoří zasvěcené historické studie. Holton nejprve mapuje roli, kterou při vzniku moderní fyziky i veškeré vědy sehrál pozitivizmus, a pak se velice podrobně zabývá epochou, v níž se rodila teorie relativity a teorie kvantová. Tato epocha bývá častým tématem úvah v postmoderní literatuře, jmenovitě v souvislosti s módním konceptem „měnících se paradigmat“ (která by u nás asi ztratila hodně ze své magické uhrančivosti, kdyby se v příslušných textech vždy uváděl v závorce český překlad tohoto slova – to jest příklad či vzor). Holton však o nich nemluví. Implicitně je tak vyjádřeno to, co mnozí tuší: Kuhnův pohled na historii vědy je jen značně vyhraněným osobním názorem, pouze jednou z možných interpretací. V zájmu konzistentního myšlení by tedy měla být idea revolučních změn paradigmat předmětem stejného postmoderního pochybování a kritické analýzy jako samotná věda. Místo na abstraktní a odlidštěná paradigmata obrací profesor Holton znovu pozornost k lidem, kteří vědu vytvářejí: obrací pozornost k tomu, co Einstein nazýval „osobním zápasem“, a snaží se nahlédnout do nejrůznějších vlivů životopisných, institucionálních a kulturních, pod nimiž se nové objevy rodí. Místo představy o náhlé změně paradigmatu, k němuž by se v revolučním skoku vědecká obec jako stádo přiklonila, je pak možno uvažovat o zcela přirozené, evoluční etapě šířícího se porozumění novému objevu, v níž nezanedbatelnou roli hrají profesionální a osobní vztahy mezi vůdčími individuii, schopnými vnášet do svého oboru nové koncepty.

Tento Holtonův pohled na historii vědy však neznamená, že by jeho kniha byla naivní oslavou „víry ve stereotyp vytrvalého a vítězného pokroku studené racionality“, který dle něj „existuje pouze ve špatných vědeckých učebnicích“. Jednoznačný je pouze jeho postoj k potlačování racionality. Explicitně a velice důrazně poukazuje na reálné nebezpečí, spojené s prosazováním antivědy a ostentativně vyhlašované iracionality. Je samozřejmě možné obsáhle diskutovat o nedostatcích a subjektivním výběru jím uváděných projevů antivědy v dnešním světě. Měli bychom se však se vší vážností věnovat tomu, co se píše v závěru knihy: [...] doklady od antického Řecka přes fašistické Německo a stalinský Sovětský svaz až do dnešního dne ukazují, že hnutí delegitimizovat tradiční vědu jsou vždy přítomna a ochotna dát se do služby jistým silám, které si přejí obrátit běh civilizace svým vlastním směrem.

Tedy nikoli „pyšný“ rozum, ale ignorantsví iracionality a její nenávistné vášně jsou opravdovým nebezpečím pro budoucnost lidstva. V této souvislosti si dovoluji upozornit, že český čtenář by se neměl nechat odradit tím, že si profesor Holton vzal na mušku některé názory Václava Havla, týkající se role vědy v dnešní společnosti. Pokud by se totiž pro pouhé dvě stránky nechal svést k předpojatému zavržení celé knihy, ochudil by se o velice inspirativní a poučné čtení, nepřímo vybízející k upřímnému hledání dosahu závěrů přírodních věd pro humanitní obory.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jaromír Plášek

Prof. RNDr. Jaromír Plášek, CSc., (*1950) vystudoval biofyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze. Ve Fyzikálním ústavu UK se zabývá biofyzikou buněčných membrán a aplikacemi optických metod v biologickém výzkumu.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné