Příroda hraje

Chráněná krajinná území jako park, oblast, rezervace, památka – všechno to patří k ochraně přírody. Slovo příroda původně označovalo to, co se přirodilo navíc, přírůstek něčeho živého, a teprve později to, co vzniklo bez zásahu člověka, co je přirozené. (Ovšem kdyby se to bralo doslova, tak u nás podle soudobé definice žádnou přírodu nemáme, nanejvýš nějakou tu nepřístupnou skalku na strmém srázu neregulované řeky.) „Příroda hraje,“ říkají dosud děti při cvrkání kuliček a myslí tím, že nikdo z hráčů nesmí v okolí důlku odmetat kamínky či dřívka.

Ochrana přírody se v dobách, kdy dávno ještě nebyla řízena státem, vztahovala jen k živé přírodě (viz četné zápovědi mýcení lesa holosečí, objevující se v historických dokladech už od 13. století). Slov souvisejících s živý je mnoho – život, žít, živit se i živořit (živit se bídně) – to poslední slovo čeština převzala ze slovenštiny (živoriť), přičemž -or- mu dává pejorativní přídech. Živit (se) souvisí s žíti – být naživu, nikoli s žíti – kosit. Žito bylo původně jakékoliv obilí, které živilo, a různé jazyky mají slovo žito vyhrazeno právě pro tu obilninu, ze které se v tom kraji pekl chleba. U nás bylo v posledních staletích základní obilninou skutečné žito (Secale cereale), ale staří Čechové tím slovem označovali všechno obilí (asi si nemohli vybírat), někteří Moravané tak říkali pšenici a v různých koutech Chorvatska tak dodnes nazývají ječmen.

Chránit vše živé, bránit i schraňovat (dávat do schránky), ukládat do opatery ale i do zásoby, je víceméně všeslovanské slovo pocházející od chorna (ochrana). Podobné je hájit, což vlastně znamenalo bránit vstup do háje, původně posvátného, později panského (do jakého háje by to bylo dnes, nechť si čtenář doplní sám). Slovo území (část zemského povrchu) je pochopitelně odvozeno od země, což je prastaré slovanské slovo, přičemž praslovanský základ *zem- a indoevropský *ghem- zřejmě souvisí s lat. humus (hlína). Odvozenin lze jmenovat mnoho – zázemí, podzemí, přízemí..., pozemek, územek (peň u země), odzemek (totéž co územek, ale i lidový mužský tanec nebo zavalitý chlapec), ozembouch (člověk „praštěný“ bouchnutím o zem) či vozembouch (hudební nástroj, jímž se o zem bouchá), staročeské zeměnín (novočeské zeman), jehož vztah k zemi netřeba vysvětlovat.

Slovo park se k nám dostalo ze západní Evropy, kde vesměs znamenalo zprvu totéž co ohrada, dvůr (tedy zase nějak chráněné, ohraničené místo). Srovnejte si to se slovy parket (ohrazené a vyhrazené místo k tanci) a parketa jakožto krytina parketu. Dokonce i parkoviště může (nejen etymologicky) s přírodním parkem a jeho ochranou souviset, zvlášť když je od parku hodně daleko.

Oblast je vlastně ob-vládané území (přičemž vládnout se dá různě). Přírodní památka se čistě jazykově zdá být nesmysl, platí-li zmíněná novodobá definice přírody. Památky bývají člověkem pozměněny dokonce k nepoznání (např. naleziště nerostů). Jenže, jak jsem už napsala, lidskou činností nedotčené místo aby u nás pohledal. Všeslovanské slovo paměť (památka) souvisí s opětovným vzpomínáním na něco (opakování je vyjádřeno oním -po-). A tak jako by původní významy příslušných slov samy naznačovaly, co máme s přírodou dělat. Rezervace, ochranné území, souvisí se slovem rezerva, záloha (z fr. réserve, od réserver – uschovávat). Rezervovat si lze leccos, třeba místenku na vlak, který náhodou nebyl zrušen. Snad ale přece nejzávažnější bude „pořídit si rezervu na horší časy“, uschovat a uchovat kousek přírody pokud možno neporušený. Vždyť „příroda hraje“!