Fundamentalizmus, postmodernizmus a vidění sv. Františka

Část diskusí na poli české vědy se jakoby vrací ke komunistickému období svým fundamentalizmem. Někteří z nyní vedoucích představitelů naší vědy, lékařství a jiných oborů si dnes znovu osobují právo na vlastnictví úplné pravdy. Co se nelíbí mně samému, nemůže být pravda, neboť to neodpovídá mému úhlu pohledu, a je tedy pro mne nejjednodušší prohlásit jiný názor za nevědecký. Žijí jen uvnitř své názorové sekty, a co přichází odjinud, je samozřejmě nesmyslem.

Proti takovým názorům stojí dnes druhá skupina, která odmítá existenci pravdy jako takové vůbec a soudí, že cokoli je dovoleno napsat či vyslovit jako nápad, že se pro nic nemusí opatřovat důkazy, neboť v postmodernizmu je vše dovoleno, absolutní pravda nesmyslem a volání po důkazech tvrzení zkostnatělým šosáctvím.

Obě skupiny názorů jeví tendenci k polarizaci, ale jejich extrémní vyhrocení vyznačuje místa Skylly a Charybdy, mezi kterými se musíme opatrně dostat vpřed. Podobně je tomu ostatně i mimo oblast vědy samé.

O pravdě se nedá hlasovat, ani se nedá překřičet zákazy těch, co moji pravdu pro odlišné názory nesdílejí. Nárok na vlastnictví jediné obecné absolutní pravdy je od počátku moderní doby nesmyslný. Pravda přesahuje každého jednotlivého z nás, je daleko větší. Jedním z prvních moderních myslitelů, kteří to pochopili, byl František z Assisi. V jednom svém vidění, kterého se mu dostalo, když dlouho předtím o pravdě usilovně přemýšlel, k němu napřed přistoupilo postupně velké množství lidí obojího pohlaví, různého věku a různých stavů, od nejvyšších po nejnižší, a každý přišel se svým specifickým výrokem, který měl napsán na stuze u úst, podobně jako v dnešních komiksech. František si postupně výroky četl.

Mnohé mu připadaly jednostranné, omezené, až přehnané, ale nakonec přece jenom musel uznat, že z hlediska té či oné specifické postavy je takový výrok oprávněný. Průvod osob s různými, navzájem si často odporujícími výroky procházel okolo sv. Františka dlouho, až nakonec si všiml, že stuhy z jejich úst vedou k jakémusi středu. Stuhy byly velmi různých, pestrých barev, a když po delší době všichni lidé odstoupili a odešli, jejich stuhy o stejné délce vytvořily velké kolo, skládající se z úzkých pestrobarevných segmentů: ty segmenty byly ony stuhy s výroky, které lidé už odložili.

František byl překvapen jejich rozmanitou pestrostí, ale po chvíli se kolo začalo točit, točilo se rychleji a rychleji, až nakonec se všechny barvy spojily a kolo získalo jedinou barvu – bílou, barvu pravdy.

Tak pochopil moderní situaci pravdy svatý František. Blaise Pascal napsal ve svých Pensées, že „le vrai absolu est chez le Dieu“, a tedy jednotlivým lidem dostupné vždy jen z určité části, kterou jsou schopni pochopit a přijmout. Chceme-li být opravdu vědci, musíme si to uvědomit, a nepodlehnout ani scientistickému fundamentalizmu, ani postmodernímu odmítání jakýchkoli hodnot vůbec.