České středohoří

O autorovi této stati se nám nepodařilo zjistit žádné údaje. Texty, které byly původně otištěny jako sloupky v Lidových novinách v letech 1932–35 a později přepracovány do sborníku „Básník a země. Památce K. H. Máchy 1836–1936“ (nakl. F. Hnyk, Litoměřice 1936), svědčí o lehkém peru a solidních přírodovědných základech kombinovaných s okouzlením krajinou. Autor podobných statí býval dnes již téměř vymřelý druh středoškolského učitele–lokálpatriota. Ve Vesmíru se příležitostně, ale soustavně věnujeme změnám severočeské krajiny, a proto si vám dovolujeme nabídnout svědectví o vyhasínající paměti a mizející kráse jednoho z nejrozmanitějších koutů české země. Všimněte si však také toho, jak se rozmanitost krajiny odráží v barvitosti slohu a jak vzdělaný či chápající musel být čtenář Lidových novin. Dnes by tak kvalitní text redakce odmítly. Úpadek doby se projevuje nejen chudnutím krajiny, ale také jazyka a slohu.

/Převzatý text je mírně upraven a krácen./

Redakce

Severní část české země, napořád zvlněná od Chebu až k Náchodu, je hornatá dvojím způsobem. Pod pohraničními hřebeny, které svou spojitostí, přerušovanou jen občasnými průsmyky, připomínají zprohýbaný okraj mísy, je položena pánev anebo vnitřek té mísy v míse, z jižní strany téměř do hola vyjedené. Při jejím severním okraji jsou nasázeny čedičové hrozinky a znělcové mandle s hojností tak bezpříkladnou, že pohled na ně připomíná rozsáhlé, klokotající moře zelených a šedých pahorků, jejichž podobě a půvabu není v celé ostatní zemi rovna.

Je to zdravé, šťavnaté šílenství plodivosti, které rok co rok obnovuje a mění katastr. Tu kus ustoupí, tam vyplazí úzký jazyk, ale nikdy nezmění základní obraz zeleného pokoje, který lpí na všech těch čedičových pahorcích. A zbude-li tu kus místa, je to chmelnice nebo políčko, i když by lépe bylo říkat žitný nebo bramborový záhonek. To však je jen obměněný bakchický akord, který nepřipouští rovných nebo přísných linií. Krajina je rozvolněna v nespočetných a veselých vráskách, záhybech, úvalech, dolinkách, roklinách, údolích a stržích a proti tomu ve hbitém kontrapunktu stojí brdečka, hrby, kopečky, pahorky, návrší, stráně, vrchy, kopce, hory. Krajina, která byla tvořena junáckým neklidem, čiperností a vzácným v této smutné zemi temperamentem. Krajina, které opravdu nezbývá nic než rodit nádherné ženy, vzácné víno a šťavnaté ovoce.

Lidé z jihu nebo spořádaných hor slovenských rozdělených dolinami na přehlednou katastrální mapu, přijdou-li sem, zůstávají celé týdny zmateni, jsou-li nuceni cestovat tímto rozbouřeným bludištěm, kde města a městečka na člověka náhle vyskakují z nepředstavitelných zákrutů, roklí, ďolíků a rohů. Velcí sedláci, kteří sem náhodou přijedou z dolní země, spínají nepředloženě ruce, protože tu nenalézají vůbec nic, čemu by se dalo říct pole – neřku-li lán. Co by se dalo navečer objíždět kočárkem jako doma. Pole vyhlížejí jako droboučké zahrádky s kamennými valy a hospodář zde může obilí půl dne pikýrovat a nikoliv sít a ještě mu zbude druhý půlden, aby snil – přeje-li si – ve stínu vysokých buků, ach těch krásných vysokých buků s modrošedými lesklými kmeny připomínajícími samet.

Najdete tu něco, čemu by se dalo říci bukové kraje. Nesmíte si však myslit, že byste tu nenašli kraje lipové, kyselníkové, dubové nebo jeřábové. Mohlo by se lehko říci, že tu je zavedena nějaká stromová heraldika. Možná, že sami jednou přijdete do onoho mělkého úvalu s říčkou a podivným městečkem, které snad ani není na mapě, a nahlédnete, jak se v září skrze jeřabiny podobá hořící peci.

Převládající stromové porosty způsobují, že jednotlivé kraje jsou laděny do rozličných tónin a je milo procházet jimi a hledat ukrytý základní motiv. Stromy a porost stírají všechnu tektonickou zrůzněnost a můžeme se domýšlet, že bez toho kyprého bohatství by krajina byla rozdrásaná jako nějaký kraj na Měsíci. Leč není. Je pokojná díky stromům. Nikde nemůžete v Čechách nalézt tolik stromů a tak marnotratně rozsázených jako zde. Zde lze mluvit o stromovém individualizmu. Strom zabírá pro sebe vhodné místo jako za starobylých časů a nikdo mu v tom nebrání. Tak se stane, že nenacházíte stromy všude v nejpodivuhodnějších skupenstvích, neboť polnosti (opět v přeneseném slova smyslu) jsou jen ledabyle rozhraničovány a nikdo neváhá ponechat místo stromů stromům, popřípadě se vzdát ostrůvku uprostřed titěrného brambořiště. Takovéhle rozumné zbožnění a přirozená blahovůle ke stromům nese nejen nespočetnou úrodu (navzdory zemědělským poučkám), ale dodává kraji nepopsatelné pokojnosti, jakou známe už jen ze starých obrazů, kdy strom byl ještě tak rozšířen jako dnes benzinové pumpy.

Je ovšem třeba říci, že lidé obývající tuhle obrovskou zahradu ji zachovali jen proto, že se drželi staré moudrosti nerozlišovati mezi krásným a užitečným. Zdejší lásku ke stromům musíme uznat jako obecnou. Nejsou to však lesy, ale řádná vegetace (bez ladu a skladu, vzdychli by lesníci) narostlá s roztomilou a nevázanou divokostí. Z valné většiny listová. Zdejší nedostatek jehličin způsobuje ten zvláštní, kyprý vzhled velkých krajinných prospektů nepodobný ponurosti hvozdů z konifer. Jehličiny, přírodní veteš z primitivních stupňů vývoje, nerozlišený produkt jednoduchosti až mechanické, doklad dětinských let tvoření – abychom se vyjádřili ze stanoviska věčnosti – neforemný prvek na krajinném obrazu a důkaz počáteční výtvarné sterility přírody, zde ve Středohoří nemá výlučné postavení. Vidíme jen ojedinělé skvrny temné, larmoyantní zeleně, nevidíme strohou gotiku smrkových lesů, vidíme jen veselý barok listnáčů.

Nuž jděme k začátku. Co se geologů týče, ti začínají mluvit o Českém středohoří bezuzdně už od Slaného, ačkoliv každé dítě ví, že to je ještě holá rovina. Mluví o rulovém fundamentu, na němž tu prý spočívá křídové souvrství, které bylo ve svrchním oligocénu (říká-li vám to slovo něco) se znamenitým temperamentem proraženo čediči, znělci i osamělejšími a exotickými horninami, jako jsou essexity, basanity a tefrity. V podstatě to je ovšem daleko jednodušší, a to takové, že na sever od čáry Česká Lípa, Litoměřice a Louny z ničeho nic ze země vystupují nesčíslné, úhledné kopečky podobající se sobě víc než vejce vejci, takže je i domácí lidé od sebe těžko rozeznávají. Skoro každý ten kopeček je opatřen hradem nebo alespoň něčím, co z něho zbylo.

Patrně tu lidé v dávných dobách stavěli na kopce hrady s toutéž samozřejmostí, jako si například dáváme na hlavu klobouk. Lze také nalézt několik kopců, které hradem z nějaké neznámé příčiny opatřeny nejsou.

Botanikové patrně také mají zvláštní příčiny, proč věnují tomuto kraji pozornost. Bylo zjištěno, že tu od nepaměti a nezkrotně bloumají, pošlapávajíce německým i českým babičkám trávu a vytahují jim z nůší posečeného a voňavého krmení nanicovaté bylinky, kterými pak babičkám divoce mávají před nosem, prohlašujíce jim vítězoslavně, že je to třeba Koeleria glauca, Sagina subulata, Astragalus, Aster alpinus, Stipa pennata, Pulsatilla patens, Lathyrus montanus, Silene longiflora, Orchis militaris nebo Cypripedium calceolus.

Babičky ovšem nejeví viditelného pohnutí a tak se obyčejně botanikové nakonec spokojí s tím, že si bylinky navzájem strkají pod nos, ukazujíce si jejich střapaté, nohaté, vlasaté a všelijak pokroucené větvičky a užívají při tom řeči tak exponované a výrazů tak upřílišněných, že byste řekli, že našli platinové ložisko a nikoliv nějaké býlí, kterým i králíček leckdy pohrdne. Protože se honí jen za výjimečnostmi, uchází jim, že všude je od božího jara měkká tráva a v ní celé polštáře květů. Nejodvážnější velikonoční pohlednice nedovedou popsat zdejší nesmyslné hýření tvarů a barev. Kdežto v lesích kolem velkých měst připadne jedna podléška asi na 14 bojovných lidí, lze se tu nevyčerptelně brouzdat v jásavých kytkách celý rok.

To byste museli vidět na jaře louku a paseky pod Milešovkou. Celé porosty planou břesknou žlutí upolínů a kolem mlází jsou krajky ze slézových vstavačů. Už jste viděli džungli z třemdavy, která vám sahá až nad kolena? Nebo bláznivá množství náprstníku nahoře na Březině? A jsou tu louky – jako byly stromové porosty – s určitým erbovním květem. Louky hořcové, louky koniklecové, louky jestřábníkové, louky vlčího bobu a louky orchidejové. Suché stepní louky a při jižním okraji vod louky slané.

Připadá vám to patrně jako něco, co se nesmírně podobá balamucení. Nuže, jen račte shlédnout některé velmi opuštěné lokality mezi Varhoštěm, Matrým a Střekovem. Nebo svahy Sedla. Nebo okolí Kletečné. Nebo konečně, abychom byli úplní, kterékoliv místo ve Středohoří. Zdá se vám, že jste přestoupili křídový kruh nebo magickou hvězdu, není-li pravda? Budete si zprvu namlouvat, že jste vstoupili do zahrady, leč nalézáte zahradníka a možná, že i četníci a lesní správa vědí o tomto kraji jen z doslechu.

Osmělíte se potom a budete vdechovat tu dřevní a šťavnatou samotu. Jste náhle jako posedlí, neboť to je opravdu jako překypující, barbarský i směšný pocit být daleko sám uprostřed věnce měst, jejichž věže se ze všech stran v dálce blyskotají. Kraj jako stvořený pro básníky a defraudanty. Budete pobíhat po pahrbcích zapomínajíce na drobné neduhy a resty na úředním stole a v horoucím slunečním plápolu bude cítit vůni šťáv tlačících se ke slunci, sladkou, těžkou vůni, kterou poznáte mezi tisíci, neboť je to vůně jediného domova.