VAN EMDEN H.F., PEAKALL D.B.: Beyond silent spring. Integrated pest management and chemical–safety .

V roce 1962 publikovala Rachel Carsonová knihu Silent spring (přeloženo jako Mlčenlivé jaro). Kniha byla nesmiřitelnou kritikou všeobecného a přehnaného používání pesticidů v zemědělství i jiných oblastech života tehdejší civilizace. Carsonová varovala lidstvo před možnou ekologickou katastrofou – podle její vize se měl prudce zvýšit počet chorob, zvláště nádorových, a zkrátit délka lidského života, v zemědělské krajině mělo uhynout kdeco, zejména zpěvné ptactvo. Na jaře již nemělo být slyšet ani jednoho ptáčka zpěváčka.

Kniha strhla pozornost veřejnosti na problémy znečišťování životního prostředí a nepřímo pomohla k jeho ozdravění. Všeobecně známé bylo zejména zjištění všudypřítomnosti a škodlivosti DDT a následující zákaz jeho používání (i když, popravdě řečeno, svou roli také sehrál fakt, že mnoho škůdců začalo být vůči DDT rezistentní). Jako obvykle v lidském hemžení, namísto jednoho extrému – sypání pesticidů po pytlech kdekoli – přidali se někteří lidé k druhému extrému – k požadavku úplného zákazu používání a vypouštění všech cizorodých látek do přírody.

Časem vyšly další knihy, v nichž bylo „mlčenlivé jaro“ součástí titulu. Frank Graham Jr. hned r. 1970 publikoval Since silent spring, kde vehementně podpořil názory své předchůdkyně. Roku 1987 pak vydala Americká chemická společnost knihu Silent spring revisited, soubor příspěvků mnoha autorů rozdílného zaměření, kde byly popsány změny v politice nakládání se škodlivými látkami a změny technologie výroby, používání a skladby typů pesticidů od doby prvního vydání Silent spring. Vzhledem k zájmům vydavatele kniha překvapivě sympatizuje s Carsonovou, i když její katastrofické předpovědi vyvrací. V té době se však objevily jiné hrozby globálnímu prostředí – skleníkový efekt a ozonová díra.

Třicet let po mlčenlivém jaru zorganizovali lidé z Programu spojených národů pro životní prostředí (UNEP) a Mezinárodního centra hmyzí fyziologie a ekologie (ICIPE) konferenci v Keni, kde se hovořilo o systému integrované ochrany rostlin, zejména o současné praxi v rozvojových zemích a vztahu tohoto systému k čistotě prostředí. Podle přednesených referátů a dlouhých diskusí sepsali dva účastníci (profesor zahradnictví z Readingu a pracovník výzkumu a monitorování prostředí z Londýna) knihu Beyond silent spring.

Značná část knihy je přehledem konkrétních příkladů používání pesticidů a systému integrované ochrany rostlin v rozvojových zemích, s důrazem na socioekonomické a organizační problémy. Několik kapitol je pak věnováno podrobnému rozboru výhod a problémů jednotlivých součástí systému IPM – biologickému boji, vypouštění sterilizovaných samců škůdců, šlechtění rezistentních rostlin, použití feromonů a analogů hmyzích hormonů, jakož i monitorování hmyzí populace a stanovení prahu škodlivosti, kdy je již třeba použít insekticid. Menší kapitoly hovoří o průmyslových zdrojích znečištění a jeho sledování.

Závěr knihy je jednoznačný – bez pesticidů se neobejdeme, ale ani jejich vinou nezahyneme. Účinné programy IPM vždy počítají s postřikem kulturních plodin, ovšem nižšími dávkami selektivních insekticidů. Ukázalo se, že metody boje se škůdci, které Carsonová navrhuje jako jedinou možnou alternativu k pesticidům, jsou problematické. Nejlepší cesta – podle autorů i podle mne – je integrace všech dostupných metod včetně insekticidů – tedy cesta střední. K tomu je ovšem třeba intenzivní vědecký výzkum a pak praktické sledování situace na polích a v přírodě. V mnoha zemích, které by to potřebovaly, jedno či druhé schází.

Naštěstí se katastrofické předpovědi Carsonové nevyplnily – nebezpečí mlčenlivého jara je zažehnáno. Jsme dosud jakž takž zdraví, stromy se zelenají a v jejich listoví švitoří ptáčci...