Rezonovat s dobou

Představa člověka jako hudebního nástroje, na který cajtgajst vybrnkává své namnoze podivné melodie, není zcela nová (představa metamorfózy v rezonující instrument je ostatně častá i v některých drogových opojeních). Každý člověk je v zásadě médiem, kterým se šíří dobové vlny a chvění a ti ve společnosti, kdo zanechávají viditelné stopy v podobě textů jakékoli povahy či nejrůznějších jiných prostředků umělecké exprese, se často cítí jako antény lapající tyto signály, namnoze s určitým předstihem. Pocit „nevlastnosti“ toho, co je zachytáváno, je namnoze velmi silný a je celkem jedno, kam si zdroj inspirace v nejširším smyslu lokalizujeme. Někteří vůdčí myslitelé středověku nedostali darmo ve své době přízvisko „tuba Sancti Spiritui“, s krásně dvojznačným českým překladem „trouba Ducha Svatého“. Po podstatných změnách vanutí ducha doby se pak namnoze podivujeme výlevům čehosi, zatuhlým černé na bílém papíře a majícím k dalšímu životu svých tvůrců stejně odcizený poměr, jako může třeba klavír nahlížet na skladby na něj kdysi dávno hrané či kráva na dlouhozrající sýr, původně derivovaný z ní samé. Myšlenky či smyšlenky se osamostatňují a stávají autonomními. Notoricky známý je Puškinův zklamaný výkřik při psaní Eugena Oněgina: „Co mi to ta Taťána udělala? Ona se vdala!“. Duchovní mláďata, v minulosti porozená či odškrcená, se stavějí na vlastní nohy a provozují špatně vypočítatelná alotria. Spíše než obrazem nás samých jsou obrazem dob, ve kterých vznikla. Je asi prvořadým požadavkem elementární vědecké či literární „poctivosti“ vydat o prošlých dobách hodnověrné svědectví. Mimořádné doby si žádají nejen mimořádné prostředky, ale i mimořádný pozorovací talent, či spíše naladění.