Hrnec a srnec

Nauka o tvoření slov v češtině je zapeklitá disciplína, neboť ji nelze nastudovat jen teoreticky. Neznáte-li, co přesně slovo znamená, není radno od něj odvozovat další, mohlo by to špatně dopadnout.

Zkusme sledovat tápání laického uživatele jazyka (tím myslím např. vzdělance z jiného oboru než z toho, z něhož je publikovaný text): Říká se genový inženýr, nebo genetický? Je sice těžké odhadnout, čím se dotyčný inženýr zabývá, zda víc samotnými geny, nebo spíš „konstruováním“ genetiky jakožto oboru, ale můžeme si pomoci analogií. Říká se přece strojní (ne však strojový) inženýr, a v žádném případě strojařský. Je snad ten inženýr strojař, nebo jen stroj? ozve se nějaký šťoura. No, někdy je to vskutku strojař, jindy funguje jako stroj a stává se prý, že je to pouhý „s boží pomocí strojník“... Zkrátka v klasických disciplinách už tyto nuance rozlišujeme lépe.

Co ale s novými obory, v nichž mezinárodní výzkum předběhl přirozenou tvorbu české terminologie? Z míry nás vyvede třeba takové tvoření sekvencí neboli sekvencování. To snad aby se pak zařízení „vyrábějící sekvence“ jmenovalo „sekvencátor“ a celému procesu by se říkalo – nedej pámbu – „sekvencace“? Na tohle amatér prostě ... rezignuje. A genetik? Ten začne říkat sekvenování, aby si nepřipadal vulgární. Ale fuj, řekne novinář, máme snad zapotřebí z cizích slov dělat česká vkládáním nějakého přízemního c ? Koukne se do anglického slovníku – a co nevidí? Sekvencování je sequencing, to c tam je a nedá se nic dělat.

Není mým cílem poskytovat návod na to, jak si při tvorbě nových slov počínat, tím spíš, že univerzální metoda neexistuje. Nechci ani vysvětlovat chyby, jichž se pomyslný laik dopustil ve výše uvedených úvahách. U každého odvozování z nového slovo se musí dohodnout dva: odborník, který vysvětlí lingvistovi, co přesně původní slovo znamená, a lingvista, který teoreticky vysvětlí odborníkovi, z čeho to slovo vzniklo a jak s ním lze za daných okolností nakládat. Nám už pak zbude to nejméně pracné – kouknout se do slovníku a opsat to (budou-li v něm ovšem odvozeniny uvedeny).

V souvislosti s tápáním v tvorbě slov se mi vždycky vybaví průpovídka, kterou prý před lety zasvěcoval do tajů slovotvorby své žáky jistý profesor češtiny na Reálném gymnáziu v Nymburce:

Je-li hrnec od slovesa hráti,

od čeho je srnec? smím-li se vás ptáti.