Zvláštní jazyk telefonických hovorů

Každý asi na vlastní kůži zažil situaci, kdy se mu jinak srdečný člověk jevil v telefonu jako úplný suchar. Ve srovnání s verbální komunikací lidí, kteří jsou pohromadě, mají telefonické hovory řadu zvláštních rysů. V telefonu jde o dialog, jehož účastníci nemohou navzájem sledovat svá gesta, mimiku ani prostředí, v němž se partner nalézá. Jednomu může být zima, druhému vedro, oba musí pracně domýšlet kontext, orientovat se ve specifické telefonické intonaci atp. Nemohou spolu prožít ani chvilku blahodárného mlčení, telefon je nutí reagovat. Musí být načasováni k interakci; nejen dlouhá pauza, ale i přesah brání srozumitelnosti. Rozhovor probíhá, jako by byl režírován, přičemž typ scénáře se v jednotlivých zemích poněkud liší. Telefonování je umění, v němž jsme vesměs diletanty-samouky.

Američan Robert Hopper jazykově rozebral asi 250 hodin telefonních rozhovorů a výsledky zpracoval v monografii Telephone Convertsation (Indiana University Press, Bloomington 1992). Zaměřil se na začátky a) celého rozhovoru, b) jednotlivých replik, c) epizod věnovaných nějakému tématu. Povšiml si počáteční převahy volajícího nad volaným (volaný se musí ozvat první, volající určuje téma, na něž volaný většinou není připraven).

Podle Hoppera není náhodou, že telefon vynalezl A. G. Bell, který skvěle ovládal komunikační procesy, a nejen verbální (vyučoval hluché děti), že po rozšíření telefonu nastal lingvistický obrat ve filozofii (M. Heidegger, L. Wittgenstein) nebo že F. de Saussura napadlo obrátit pozornost jazykovědy k mluvenému projevu. Prý je to zásluhou telefonu. (Naše řeč 78, 213, 1995/4)