O krok blíže k Enterprise
| 5. 4. 1996„... V ohromné směšovací komoře se opět štěpila energie. Slyšel také hluboký tepavý zvuk, jako by uvnitř uvěznili hrom. Pro krytí současného výkonu vstupovala do směšovací komory jen mikroskopická množství hmoty a antihmoty, a anihilace množství velikosti špendlíkové hlavičky bude stačit, aby zásobila energií raketové motory tak, jak to už brzy bude požadovat kapitán ...“
Gene Roddenberry: Star Trek, Hrozba z vesmíru, Baronet, Praha 1993
Vzrušený zájem veřejnosti vzbudila zpráva o devíti atomech antivodíku, které vyrobil a detektoval tým fyziků z Jülichu, Erlangenu, Darmstadtu a Janova v CERN, pod vedením prof. Waltera Oelerta. Potkat pozitrony nebo antiprotony samotné je dnes triviální — CERN má urychlovače, kde se jich již léta prohánějí mraky. Dohromady, v podobě antivodíku, je však nikdo až do září minulého roku neviděl.
Tým Prof. Oelerta využil prstenec LEAR (Low Energy Antiproton Ring), který slouží k experimentům s relativně pomalými antiprotony. Do cesty antiprotonům v tomto prstenci byl foukán tenký paprsek xenonu. Elektromagnetická interakce antiprotonů s xenonovými atomy vedla občas ke vzniku elektron-pozitronového páru. V obzvláště žádoucím a bohužel řídkém případě pak pozitron vylétal s rychlostí tak blízkou antiprotonu, že s ním mohl vytvořit vázaný stav — neutrální antivodíkový atom. Tomu však nezbýval život ani jepičí. Zhruba po deseti metrech letu, když mohl díky své neutralitě ignorovat dipólové magnety nutící antiprotony do nekonečných oběhů v LEAR, čekalo atom prodírání křemíkovým detektorem, kde přišel o svůj pozitron. Zastavený pozitron zahynul v záblesku anihilace, jejímž svědkem se staly okolostojící NaI-detektory. Antiprotonu bylo dovoleno letět o (měřenou) chvíli dále, ovšem pod dozorem magnetického spektrometru. „Špiclování“ všech jmenovaných detektorů pak dovolilo odlišit popsané antivodíkové historie od mnoha jiných, méně zajímavých událostí. Čtenář pídící se po detailech je najde v preprintu CERN-OPEN-96-001 (běžně dostupném přes síťovou počítačovou službu www.cern.ch) a v následném článku v Phys. Lett. B.
A tak už máme antivodík. Nebude snad dlouho trvat a podaří se na něj udělat lahvičku (CERN má spoustu zkušeností s magnetickými lahvičkami na antiprotony), prozkoumat jeho vlastnosti a potvrdit, že jsou stejné, jako má vodík. Daleko větší vzrušení by ovšem způsobilo, kdyby se ukázalo, že symetrie mezi částicemi a antičásticemi není úplná... Je krásné, že máme antivodík, a je krásné, že zase něco z fyziky zcela fundamentální a (dosud) nepraktické stálo novinářům (např. v časopise Týden 5/96) za zmínku. K Enterprise je však bohužel ještě daleko.