Měsíční fáze a klimatické záhady

Měsíční fáze se často dávaly do souvislosti se změnami lidského chování (náměsíčnost). Výskyt krutých kriminálních činů, počet zásahů záchranné služby, počet dopravních nehod a úrazů v zaměstnání se často přičítá působením úplňku. Mnoho z těchto souvislostí se však nepotvrdilo a statistické studie, které sledovaly spojení mezi lunárními fázemi a např. počtem výjezdů policie, ukázaly, že zde souvislost není.

Tím zajímavější je nedávná zpráva Roberta C. Ballinga a Randalla S. Cerveny ze Státní univerzity v Arizoně, která odhaluje, že měsíční fáze mají měřitelný vliv na denní celkové teploty (Geophysical Letters 22, 3 199, 1995). Ukazuje se, že celkové teploty v nižší troposféře (v nejnižších 6 km atmosféry) jsou největší 5-8 dní před úplňkem a nejmenší během novoluní. Balling a Cerveny zjistili, že během období téměř 5 934 dnů (více než 200 synodických cyklů) mezi léty 1979 a prvními měsíci r. 1995 lze fázím Měsíce přičíst globální kolísání teploty mezi 0,02 - 0,03OC. Je sice pravda, že tak nepatrná anomálie se podílí na celkové měsíční proměnlivosti teploty méně než 1%, ale je pozoruhodné, že lze takový vliv vůbec zjistit. Badatelé již dříve mělo podezření, že je nějaká souvislost mezi lunárními fázemi a celkovými teplotami.

Jak to ale doložit? Většina dosavadních záznamů využívá teploměrů na Zemi, které mají řadu omezení v přesnosti údajů a srovnatelnosti jednotlivých měření. Autory zprávy napadlo použít metody určující teplotu ve spodní troposféře měřením mikrovlnných emisí vysílaných kyslíkem v atmosféře (Science 247, 1558, 1990). Mikrovlnné radiometry na palubě orbitální družice poskytovaly údaje o globálních teplotách od r. 1978.

Přestože klimatický dopad takových malých teplotních změn je zanedbatelný, pozorované změny teploty jsou přece jen záhadou. Statistika sice odhalí vztah mezi dvěma jevy, ale nevysvětlí jej. Jestliže měsíční fáze jsou skutečně příčinou globálních teplotních variací, nezdá se, že by to byl přímý účinek sluneční energie odrážené Měsícem, neboť kdyby tomu tak bylo, nejvyšší teploty bychom předpokládali za úplňku nebo krátce po něm, ale ne několik dnů před tím. Zajímavostí je i závislost teplotních změn na zeměpisné šířce. Zatímco teplotní kolísání ve velké zeměpisné šířce (polární oblasti nad 70oC) a subtropech (okolo 30oC severně i jižně) pozitivně korelovalo s celkovým vzorcem, v mírném pásmu (okolo 50oC severní i jižní šířky) korelovalo negativně (!). Teploty na rovníku s lunárním cyklem nesouvisely vůbec. Autoři objevu poukazují i na dřívější práce z Národního oceánografického a atmosférického úřadu, které zjišťovaly lunární účinek na časování maxim jarních dešťů v různých částech Spojených států. Zdá se, že jarní dešťová maxima se objevují tím později v synodickém měsíci, čím víc se přibližujete ze západního k východnímu pobřeží, s časovým posunem okolo 13 dnů mezi pobřežími. Je dost možné, že takové posuny se dějí nejenom ve směru zeměpisných délek, ale také zeměpisných šířek. To by mohlo vysvětlovat, proč se lunární změny neprojevují ve středním pásmu, ale spíše na severu a na jihu. Hypotézy. které v důsledku objevu Ballinga a Cervenyho vznikly, jsou pestré a zahrnují změny magnetického pole Země, měsíční vliv na tzv. Hadleyovu cirkulaci (vzestup horkého vzduchu na rovníku a jeho sestup v subtropických šířkách) a tzv. barycentrický efekt (který bere v úvahu změny v gravitačním středu mezi Zemí a Měsícem v závislosti na oběhu dvou těles kolem Slunce). Žádná z teorií však nevysvětluje vliv Měsíce uspokojivě.

(American Scientis 84, 119, 1996)