Hodně rafinovaná rez
| 5. 11. 1996Botanici si mohou zatipovat. Patří rostliny na obrázcích dole k sobě, nebo ne? Bohužel, patří! Je to americký huseník Arabis holboellii. Vlevo zdravý, vpravo napadený rzí Puccinia monoica. Tato chytrá rez zná tak dokonale fyziologii růstu své hostitelské rostliny, že si ji dokáže zcela podmanit a ona vytváří neobvyklé, olistěné stonky a na nich nepravé, zcela od obvyklých odlišné „květy“! Krásně žluté, ronící sladkou šťávu a vonící, takže k sobě lákají včely, motýly a mouchy! Do jejich povrchu jsou zanořena lahvicovitá spermogonia, která rodí velmi drobné, jednobuněčné výtrusy (spermacie). Jsou-li tyto výtrusy přeneseny na přijímací hyfy (houbová vlákna), spojí se s nimi a vyvinou se tam dvoujaderná pletiva, dávající vznik tzv. ložiskům jarních výtrusů (prášilky, aecia, v nich aeciospory). Jejich pomocí se rez v tomto období šíří. Takto si to tedy zmíněná rez dokázala zařídit, aby bylo o přenos spor na potřebná místa bezpečně postaráno. Pokud to někomu připomene důmyslnost vyšších rostlin spojenou s potřebou opylování, není to jistě od věci. Jen je to hodně o něčem jiném. Na vše přišel již před časem B. A. Roy z Kalifornské univerzity v Davisu, USA. (Nature 362, 56, 1993)
Rzi jsou známé tím, že mění místně vzhled napadených rostlin. Včetně tvorby barevných ložisek vytvářejících spory. Kdo by to z přírody neznal. Ale že tak činí i v takovéto „děsivě“ rafinované podobě, to je novinka. Z obecně parazitologického hlediska (rzi jsou parazité) tane na mysli např. úplné ovládnutí mravenčího chování vývojovými stadii (tzv. metacerkariemi) kopinatých motolic (Dicrocoelium dendriticum). Cizopasí v dospělosti ve žlučovodech ovcí a jim podobných. Na nakaženém mravenci, který je mezihostitelem zmíněné motolice, sice není vidět nic, ale on se chová přesně tak, jak si přeje jeho „pán“. Vylézá po stéblech trav a drží se tam, jen aby mohl být co nejsnáze sežrán konečným hostitelem. (V každém případě obé je dobrým důvodem k svobodnému zamyšlení, viz např. Vesmír 74, 228, 1995.)
A pokud botanici čtoucí tento příspěvek neodpověděli na počáteční otázku správně, nechť si z toho nic nedělají. Uvedený badatel píše, že jsou mu tyto pseudokvěty přinášeny běžně studenty v domnění, že jde o květy pravé, a prý ani profesionální botanici nejsou schopni na dálku postřehnout, že nejde o květy skutečné.
Ještě rafinovanější rez
U nás provádí totéž rez Uredia pisi s pryšcem chvojkou (Euphorbia cyparissias). Rostliny pak vypadají stejně jako ten huseník, vrcholová růžice je zelenavě žlutá a má význačný spermatický zápach (podle toho lidový název, který jsem zaznamenal u rumunských Čechů ve Sfinta Heleně: farářova láska). Podobně se chovají také Puccinia falcariae na srpku obecném (Falcaria vulgaris) a P. suaveolens na pcháči osetu (Cirsium arvense). Jenže měnit fyziologii růstu vede k zhoršení vitality – postižené rostliny jsou polofunkční zrůdky, jak je ostatně vidět z obrázku.Puccinia violacea na silenkovitých (Silenaceae) je ještě rafinovanější: ani ji nenapadne sahat do fyziologie hostitele. Mycelium této rzi sice rovněž obývá celou rostlinu (takže to není infekce lokálně omezená, ale celková – systémová), navenek se to však pozná na jediném místě: prašníky neprodukují pyl, nýbrž pouze spory rzi. Poznáme to podle barvy: pyl silenkovitých je světlý a je ho málo, spory tmavofialové a květy jsou od nich celé umazané. Zajímavé je, že tato rez je častá hlavně u velkokvětých druhů, atraktivních pro opylovače, jako v rodech mydlice (Saponaria), hvozdík (Dianthus) či silenka (Silene).
Takže nic nového a nic zvláštního. Tohle všechno v Evropě známe už asi sto let a nenaletí na to ani botanický nováček. Natož aby o tom psal do Nature jako o bůhvíjakém objevu. Zkrátka nejsme v Americe. Bez ohledu na impakt faktor tvrdím, že naštěstí.