Aktuální číslo:

2025/6

Téma měsíce:

Červená

Obálka čísla

Ztrácí oceán dusičnany?

 |  5. 1. 1996
 |  Vesmír 75, 56, 1996/1

Dusík vázaný do sloučenin typu dusičnanů představuje jeden z několika hlavních faktorů, které ovlivňují růst mořských rostlin. Optimální poměr nitrátů a fosfátů v mořské vodě, tzv. Redfieldův poměr, je 16:1. Další limitující faktor je dostatek stopových prvků, zvláště železa. Cyklus fosforu v mořské vodě je poměrně stabilní a celkem zdlouhavý. Fosfor je přinášen hlavně řekami a postupně ukládán do mořských fosforitů. V případě dusíku je situace dramaticky odlišná, protože v anoxickém prostředí se mořské mikroorganismy během několika hodin adaptují na přijímání kyslíku z dusičnanů místo obvyklého zdroje, jímž je rozpuštěný kyslík. Mikroorganizmy „vdechují“ dusičnany a „vydechují“ dusík nebo oxid dusný.

Když se oceán zbavuje dusičnanů, ztrácí schopnost uživit své řasy, což se projeví sníženou produkcí biomasy. Znamená to, že oceán odebírá z atmosféry menší množství oxidu uhličitého. A o ten nám jde.

Na základě izotopových poměrů 15N/14N, které závisí na poměrně intenzivní izotopové frakcionaci při změně vazeb dusíku, byl zjištěn význačný rozdíl mezi obsahem dusičnanů v mořské vodě v dobách ledových a meziledových. R. S. Ganeshram se domnívá, že chladnější oceán byl v ledových dobách úživnější než současný teplý oceán. Vázal tedy víc atmosférického CO2 a zmenšoval působení skleníkového efektu. V současně době výpočty ukazují, že světový oceán ztrácí denitrifikací víc dusičnanů, než získává produkcí mikroorganismů, přínosem řekami a atmosférickou depozicí. Výpočty velikostí geochemických toků se zatím od sebe liší až o jeden řád. Denitrifikace oceánu se tak stává „horkým témate“ mořské biochemie. Řešení bude zdlouhavé, protože dovedeme odhadnout rychlost denitrifikace v bezkyslíkatém prostředí, ale nemáme vyvinutou metodiku na zjišťováni denitrifikace v normálním, oxidačním prostředí světového oceánu. (Nature 376, 31 August 1995, 724, 755–757)

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Hvězdy, které se červenají

Hvězdy, které se červenají

Soňa Ehlerová  |  2. 6. 2025
Existují dvě skupiny lidí, kteří při slově „červenání“ pociťují výrazně nelibé pocity. Do první patří ti, kteří se hodně rdí a jimž to zároveň...
Barva krve, moci a života

Barva krve, moci a života

Jan Turek  |  2. 6. 2025
Červená barva není ani trochu neutrální. Její vnímání člověkem má velmi široké rozpětí. Je pro nás barvou lásky a života, ale také krve,...
Červená v říši zvířat

Červená v říši zvířat uzamčeno

Jaroslav Petr  |  2. 6. 2025
Jasnými barvami živočichové varují své okolí, ale také lákají partnery. Červené zbarvení získávají mnoha rozličnými způsoby.