Aktuální číslo:

2018/7

Téma měsíce:

Co kdyby…

Ztrácí oceán dusičnany?

 |  5. 1. 1996
 |  Vesmír 75, 56, 1996/1

Dusík vázaný do sloučenin typu dusičnanů představuje jeden z několika hlavních faktorů, které ovlivňují růst mořských rostlin. Optimální poměr nitrátů a fosfátů v mořské vodě, tzv. Redfieldův poměr, je 16:1. Další limitující faktor je dostatek stopových prvků, zvláště železa. Cyklus fosforu v mořské vodě je poměrně stabilní a celkem zdlouhavý. Fosfor je přinášen hlavně řekami a postupně ukládán do mořských fosforitů. V případě dusíku je situace dramaticky odlišná, protože v anoxickém prostředí se mořské mikroorganismy během několika hodin adaptují na přijímání kyslíku z dusičnanů místo obvyklého zdroje, jímž je rozpuštěný kyslík. Mikroorganizmy „vdechují“ dusičnany a „vydechují“ dusík nebo oxid dusný.

Když se oceán zbavuje dusičnanů, ztrácí schopnost uživit své řasy, což se projeví sníženou produkcí biomasy. Znamená to, že oceán odebírá z atmosféry menší množství oxidu uhličitého. A o ten nám jde.

Na základě izotopových poměrů 15N/14N, které závisí na poměrně intenzivní izotopové frakcionaci při změně vazeb dusíku, byl zjištěn význačný rozdíl mezi obsahem dusičnanů v mořské vodě v dobách ledových a meziledových. R. S. Ganeshram se domnívá, že chladnější oceán byl v ledových dobách úživnější než současný teplý oceán. Vázal tedy víc atmosférického CO2 a zmenšoval působení skleníkového efektu. V současně době výpočty ukazují, že světový oceán ztrácí denitrifikací víc dusičnanů, než získává produkcí mikroorganismů, přínosem řekami a atmosférickou depozicí. Výpočty velikostí geochemických toků se zatím od sebe liší až o jeden řád. Denitrifikace oceánu se tak stává „horkým témate“ mořské biochemie. Řešení bude zdlouhavé, protože dovedeme odhadnout rychlost denitrifikace v bezkyslíkatém prostředí, ale nemáme vyvinutou metodiku na zjišťováni denitrifikace v normálním, oxidačním prostředí světového oceánu. (Nature 376, 31 August 1995, 724, 755–757)

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Člověk páchne *alkoholem

Člověk páchne *alkoholem audio

Jaroslav Petr  |  5. 8. 2018
Že pach lidského těla „vyrábějí“ bakterie, se ví už relativně dlouho. Některé mechanismy tohoto procesu jsou ale dosud stále tajemstvím. Britští...
Do světa a zase zpět

Do světa a zase zpět

Eva Bobůrková  |  31. 7. 2018
Mladý lékař Karel Kieslich o sobě říká: „Splňuji archetyp českého Honzy“. Studuje totiž na University College v Londýně, chtěl by ve světě...
Zahalená Venuše

Zahalená Venuše uzamčeno

Jan Veselý  |  16. 7. 2018
Snímky pořízené ve viditelném a infračerveném oboru kamerou VIRTIS sondy Venus Express zachycují pozoruhodná oblaka v nejvyšších vrstvách...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné