Masožravé houby

Ze všech tří příměrů sounáležitosti veškerenstva – nebeského, mořského a pozemského – se mi nejvíce líbí ten poslední, mykologický. Nad houbami v lese mne v dětství jímala téměř mystická závrať. Posvátná úcta posléze zkrystalizovala v zájem o mykologii. To mne přivedlo ke studiu biologie. A protože se tak dělo pod vlivem díla J. Velenovského, našeho velkého botanika, mykologa, morfologa a v neposlední řadě i přírodního filosofa, přivedly mne houby až k filosofii…

Bytosti jsou subjekty zjevení ideje druhu, jež se odehrává v hmotné skutečnosti tělesného vzhledu. (Idea, vzhled se řekne řecky eidos, latinsky species, tedy druh.) Odtud můj „subjektivní materialismus“. Ostatně“ materia, řecky hylé, značí původně tolik co les. „A vizte houby v lese! Tu nejen formy, ale i barvy vykouzlují v kráse závodící jedince. A to všechno splétají pouhé nitky houbové, tenké, pouze sem tam přihrádkou článkované. Zde tedy vlákna myslí, budují, malují. Jsem přesvědčen, že jest to tatáž energie v těchto nízkých bytostech, která v plasmě mozku Rafaela, Rembrandta, Mozarta, Beethovena byla činnou, když svá díla tvořili,“ říká Velenovský ve čtvrté kapitole prvního dílu své Přírodní filosofie…

Na houbách lze výborně ilustrovat „princip ornamentalismu“, jak to nazýval Velenovský, čili „sebevyjádření skrze neadresné vlastní jevy“, jak jsme se to zvykli nazývat od Adolfa Portmanna: organismy zde nejsou proto, že provádějí výměnu látkovou a že se množí, nýbrž to vše činí, aby existovaly a aby estetickými prostředky projevovaly svou niternost, dávaly najevo svou svébytnost.

Všichni ten zázrak známe“ Kde nic tu nic, tam náhle z čista jasna – častěji ovšem spíše ze zatažena a deštiva – cosi povstává, utváří se a roste s rychlostí vskutku neuvěřitelnou – inu, jako houby po dešti. Vznikají útvary vskutku prapodivné, jaksi biologicky „nepravděpodobné“, bytostně jiné. Jakoby tyto bytosti ani nepatřily do našeho světa, jaksi vymykají se jeho „stylu“ …

Vůbec neříkám, že ti, kdo pro tajuplné bytosti „Třetí Říše Života“ mají jen pohrdlivá označní, jsou nízcí a nevšímaví a že postrádají smysl pro krásu. Právě naopak: houbí krása není „nadzemská“, tak jako krása květů či motýlích křídel. Je to krása elementární zemská, humilis (humus = půda) – tak pokorná, že se jen zcela nepatrně zvedá nad zem! Nese chtonické tajemství“ ztělesňuje krásu země jakožto živlu. Nemá proto v sobě nic vodního, vzdušného či plamenného. Toto tajemství je tak hluboké, že uniká zrakům i ve své zjevnosti. I to patří k podstatě věci. A takové je i jejich poselství.

Latinsky by se “fotografie″ patrně řeklo “imago lucis opera expressa″; to jest: obraz zjevený, “vytažený″, “povstalý″, “exprimovaný″ (jako se “exprimuje″ šťáva z pomeranče) působením světla. Kdyby fotografie patřila do světa, jenž by ještě měl nějaký cit pro mýtus, dojista by všichni jásali nad bohatostí tohoto symbolu: milované tělo je učiněno nesmrtelným prostřednictvím vzácného kovu, stříbra (památka i luxus); k čemuž by ještě přistoupila myšlenka, že tento kov je stejně jako všechny alchymistické kovy živý.

Možná právě proto, že jsem nadšen (anebo stísněn) věděním o tom, že nějaká dávná věc se svými přímými paprsky (svými iluminacemi) skutečně dotkla tohoto povrchu, jehož se dotýká i můj pohled, nemám vůbec rád Barvu. Anonymní daguerrotypie ve tvaru medailonu z roku 1843 ukazuje muže a ženu, vybarvené dodatečně koloristou, který patřil k fotografovu ateliéru: vždycky mám dojem (a nezáleží na tom, jak je to doopravdy), že v každé fotografii je barva stejným způsobem jen nátěr přičiněný později k původní pravdě Černé a Bílé. Barva je pro mne umělost, líčidlo (takové, kterým se malují mrtvá těla). Neboť na čem mi záleží, to není “život″ fotografického snímku (čistě ideologický pojem), nýbrž jistota, že fotografované tělo se mne dotýká svými vlastními paprsky, nikoli nějakým dodatečným světlem.