Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Masožravé houby

 |  5. 8. 1995
 |  Vesmír 74, 458, 1995/8

Zástupci živočišného kmene hub (Porifera) představují jeden z prvních stupňů tělesné organizace mnohobuněčných organizmů. Jejich přisedlé nepohyblivé tělo je tvořeno jen ektodermem a entodermem. Mezi nimi se utváří rosolovitá mezoglea s nediferencovanými buňkami (archeocyty), z nichž vznikají specializované buňky, např. skleroblasty s vápenatými nebo křemičitými jehlicemi (spikulemi), spongioblasty vylučující rohovinu (sponginu), pohyblivé amébocyty sloužící výživě a exkreci, porocyty se svalovými vlákénky, které uzavírají přívodní filtrační otvůrky (ostia). Jsou zde i buňky pigmentové, hvězdicovité, buňky pohlavní a buněčné shluky pro nepohlavní rozmnožování (gemule). Houby získávají potravu filtrací vody prostřednictvím entodermálních límečkovitých buněk s bičíkem (choanocytů), jež připomínají jednobuněčné bičíkovce. Choanocyty jsou umístěny uvnitř různě složité tělesné dutiny. Dosud je známo asi 5 000 druhů těchto hermafroditních, převážně mořských organizmů. V našich vodách žije houba říční (Ephydatia fluviatilis). Toliko základní učebnicová informace, jenže...

Houby žijí i v prostředí extrémně chudém na potravu, např. na dně hloubokých oceánů; zástupci rodu Asbestopluma (křemičitá houba z podtřídy Demospongia, řádu Poecilosclerida, čeledi Cladorhizidae) byli vyloveni z hloubky 8 840 m. Může zde vůbec být mikrofágní strategie opatřování potravy filtrací úspěšná? Jednoznačně lepší strategií je makrofagie. Jak by ji však mohl realizovat přisedlý organizmus, který není vybaven ani žahavými buňkami jako třeba láčkovci? A jak bádat v osmitisícových hlubinách?

J. Vacelet a N. Boury-Esnault (Nature 373, 333, 1995) z Centre d’Océanologie v Marseille objevili v podmořských jeskyních Středozemního moře v hloubkách mezi 17 až 23 m nový druh rodu Asbestopluma, který je blízce příbuzný hlubinomořským druhům. Potravní podmínky podmořských jeskyní jsou také nesmírně chudé. Žijí zde jen drobní korýšci, titíž jako na dně oceánů. Jeskynní houby jsou malé organizmy, dosahují velikosti jen asi 15 mm, nemají vůbec patrnou tělní dutinu ani vstupní ostia, ani otvor vyvrhovací (osculum), ani límečkovité buňky. Přítomnost jehlic – spikulí (jejich tvar je důležitým taxonomickým znakem) je však jednoznačně systematicky řadí mezi houby. Jejich tělo obsahuje tyčinkovité bakterie, snad symbiotické.

Tělo těchto hub nese mnoho tenkých dlouhých ramének, na jejichž povrchu jsou drobounké jehličky – anisochelae. Raménka volně splývají ve vodě a přichycením na mikroskopické jehličky pasivně loví korýšky Oopsacas minuta. Asi hodinu po chycení je korýšek těsně přimknut k povrchu, během jednoho dne pohlcen a jeho zbytky jsou vyvrhnuty za několik dní. Zdá se, že tito korýšci, menší než 1 mm, jsou hlavním potravním zdrojem jeskynních hub.

Zatím lze těžko říci, zda si hlubinomořské houby z rodů Asbestopluma, CladorhizaChondrocladia také opatřují potravu nově popsaným způsobem jako jejich příbuzní z jeskyní Středozemního moře. Autoři u nich rovněž nenalezli ani límečkovité buňky, ani filtrační dutinu. Houba Cladorhiza, která žije okolo vývěrů metanu v pětitisícových hloubkách u Barbadosu, však obsahuje metanotrofní bakterie, což je potravní adaptace známá zatím jen u hlubinomořských měkkýšů a živočichů z třídy Pogonophora.

Obrázky

Ze všech tří příměrů sounáležitosti veškerenstva – nebeského, mořského a pozemského – se mi nejvíce líbí ten poslední, mykologický. Nad houbami v lese mne v dětství jímala téměř mystická závrať. Posvátná úcta posléze zkrystalizovala v zájem o mykologii. To mne přivedlo ke studiu biologie. A protože se tak dělo pod vlivem díla J. Velenovského, našeho velkého botanika, mykologa, morfologa a v neposlední řadě i přírodního filosofa, přivedly mne houby až k filosofii…

Bytosti jsou subjekty zjevení ideje druhu, jež se odehrává v hmotné skutečnosti tělesného vzhledu. (Idea, vzhled se řekne řecky eidos, latinsky species, tedy druh.) Odtud můj „subjektivní materialismus“. Ostatně“ materia, řecky hylé, značí původně tolik co les. „A vizte houby v lese! Tu nejen formy, ale i barvy vykouzlují v kráse závodící jedince. A to všechno splétají pouhé nitky houbové, tenké, pouze sem tam přihrádkou článkované. Zde tedy vlákna myslí, budují, malují. Jsem přesvědčen, že jest to tatáž energie v těchto nízkých bytostech, která v plasmě mozku Rafaela, Rembrandta, Mozarta, Beethovena byla činnou, když svá díla tvořili,“ říká Velenovský ve čtvrté kapitole prvního dílu své Přírodní filosofie…

Na houbách lze výborně ilustrovat „princip ornamentalismu“, jak to nazýval Velenovský, čili „sebevyjádření skrze neadresné vlastní jevy“, jak jsme se to zvykli nazývat od Adolfa Portmanna: organismy zde nejsou proto, že provádějí výměnu látkovou a že se množí, nýbrž to vše činí, aby existovaly a aby estetickými prostředky projevovaly svou niternost, dávaly najevo svou svébytnost.

Všichni ten zázrak známe“ Kde nic tu nic, tam náhle z čista jasna – častěji ovšem spíše ze zatažena a deštiva – cosi povstává, utváří se a roste s rychlostí vskutku neuvěřitelnou – inu, jako houby po dešti. Vznikají útvary vskutku prapodivné, jaksi biologicky „nepravděpodobné“, bytostně jiné. Jakoby tyto bytosti ani nepatřily do našeho světa, jaksi vymykají se jeho „stylu“ …

Vůbec neříkám, že ti, kdo pro tajuplné bytosti „Třetí Říše Života“ mají jen pohrdlivá označní, jsou nízcí a nevšímaví a že postrádají smysl pro krásu. Právě naopak: houbí krása není „nadzemská“, tak jako krása květů či motýlích křídel. Je to krása elementární zemská, humilis (humus = půda) – tak pokorná, že se jen zcela nepatrně zvedá nad zem! Nese chtonické tajemství“ ztělesňuje krásu země jakožto živlu. Nemá proto v sobě nic vodního, vzdušného či plamenného. Toto tajemství je tak hluboké, že uniká zrakům i ve své zjevnosti. I to patří k podstatě věci. A takové je i jejich poselství.

Zdeněk Neubauer: O houbách (Meditace lesní či autobiologická).

Ze sborníku Laudatio Z. N., CTS UK, Praha 1992


Latinsky by se “fotografie″ patrně řeklo “imago lucis opera expressa″; to jest: obraz zjevený, “vytažený″, “povstalý″, “exprimovaný″ (jako se “exprimuje″ šťáva z pomeranče) působením světla. Kdyby fotografie patřila do světa, jenž by ještě měl nějaký cit pro mýtus, dojista by všichni jásali nad bohatostí tohoto symbolu: milované tělo je učiněno nesmrtelným prostřednictvím vzácného kovu, stříbra (památka i luxus); k čemuž by ještě přistoupila myšlenka, že tento kov je stejně jako všechny alchymistické kovy živý.

Možná právě proto, že jsem nadšen (anebo stísněn) věděním o tom, že nějaká dávná věc se svými přímými paprsky (svými iluminacemi) skutečně dotkla tohoto povrchu, jehož se dotýká i můj pohled, nemám vůbec rád Barvu. Anonymní daguerrotypie ve tvaru medailonu z roku 1843 ukazuje muže a ženu, vybarvené dodatečně koloristou, který patřil k fotografovu ateliéru: vždycky mám dojem (a nezáleží na tom, jak je to doopravdy), že v každé fotografii je barva stejným způsobem jen nátěr přičiněný později k původní pravdě Černé a Bílé. Barva je pro mne umělost, líčidlo (takové, kterým se malují mrtvá těla). Neboť na čem mi záleží, to není “život″ fotografického snímku (čistě ideologický pojem), nýbrž jistota, že fotografované tělo se mne dotýká svými vlastními paprsky, nikoli nějakým dodatečným světlem.

ROLAND BARTHES,

Světlá komora – vysvětlivka k fotografii přeložil Miroslav Petříček jr.,

Archa, Bratislava 1994, 107 stran, 24 fotografií, str. 73


OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie

O autorovi

Stanislav Vaněk

RNDr. Stanislav Vaněk (*1952) vystudoval biologii na PřF UK v Praze, krátce pracoval v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, v časopise Živa a v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Deset let se v oddělení klinické hematologie 2. FN v Praze zabýval imunologií a zejména průtokovou cytometrií. K zájmům patří fotografie (absolvoval Institut výtvarné fotografie a Pražskou fotografickou školu) a horolezectví.
Vaněk Stanislav

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné