Zhoršuje se k lepšímu, nebo se zlepšuje k horšímu?

Na přednášce J. Fialy věnované uvedenému tématu se zmínila paní Tichá, že jeden z žáků P. Tichého zkonstruoval dodatečně teorii, která neměla nepříjemné vlastnosti, o nichž se hovoří v článku. V otištěném textu ve Vesmíru jsem tuto informaci postrádal.

Dále je, myslím, nutno zdůraznit, že ve vztahu k fyzikálním teoriím je celá záležitost zcela irelevantní. Důsledky fyzikálních teorií totiž netvoří směs pravdivých a nepravdivých tvrzení. Skládají se naopak (s velkou pravděpodobností) výhradně z nepravdivých tvrzení. Fyzikální teorii pokládáme za horší (vzdálenější od pravdy) ve srovnání s jinou fyzikální teorií (téhož jevu), jestliže je z hlediska našich technických prostředků snadněji falzifikovatelná. Tak Newtonova teorie gravitace je snadněji falzifikovatelná ve srovnání s OTR, u Aristotelových názorů na přitažlivost je to ještě snadnější. Teorie, kterou se doposud nikdy nepodařilo falzifikovat (a přitom její falzifikace je myslitelná – v opačném případě by šlo o smysluprázdnou teorii), je pokládána v daném okamžiku za uspokojivou (např. kvantová mechanika). K tomu, abychom fyzikální teorii mohli pokládat za pravdivou, musela by odolat všem myslitelným pokusům o falzifikaci. Tedy např. ve fyzice elementárních částic bychom ji museli prověřovat urychlovači schopnými dodávat neomezeně velkou energii. Jde tedy o jakýsi metafyzický ideál fyziky, se kterým se rozhodně nedá pracovat. Teorii, jejíž falzifikace je principiálně vyloučená, můžeme pokládat za smysluprázdnou. Z tohoto hlediska se naopak jako velice relevantní jeví jiný ‘vynález’ K. Poppera, a to jeho princip falzifikace.