Animáti a noční můry zvenčí

[...] o obtížnosti vysvětlení takových explozivních etap byla zmínka v jedné z recenzí eseje Jana Zrzavého ″O vzniku evoluční novinky a příbuzných nočních můrách″ ve Vesmíru 74, 145, 1995/3. Ať Jan Zrzavý chtěl nebo ne, pro laiky jako já musela být jeho esej i misijní osvětou. Vysvětlení neadaptivních znaků (biologicky vynucených i podloudně propašovaných), tj. znaků, které jako adaptivní znaky jenom vypadají, bylo poučné, stejně jako pochopení, jak pracným je pro evoluční biology systematické třídění plev od zrna. A zejména, jak únavmé je asi pročítání tun papíru s různě kvalitními hypotézami, k čemu vlastně kterýkoliv pozorovaný znak případně sloužil. Je-li někomu souzeno brodit se takovým oceánem celý život, má právo si občas rouhačsky postesknout, že souš by byla lepší (tj. vědecké mlčení místo prostořekého vymýšlení netestovatelných hypotéz).

Nechuť vykládat fakta jen suše stručným způsobem vede pedagogy k neustálému cvičení se v metaforách a ironicky posunutých nadsázkách. U eseje Jana Zrzavého jsem měl ale párkrát pocit, že se nechal vlastními stylistickými posuny svést možná někam jinam. Nejvíc se mi to zdálo u metaforicky popisovaného podloudně propašovaného neadaptivního znaku v textu “O evoluci psacích strojů přírodním výběrem″. Oním podloudně propašovaným neadaptivním znakem, který se na vítězství organizmu v přírodním výběru sám nepodílel, je tu nešikovné rozmístění kláves způsobem QWERTY. Výsledkem metafory by mohlo být suché konstatování, že pokud mírně nešikovný znak ve fylogenezi hodně dlouho přetrvává, dokazuje to, že vlastně daným okolnostem dostatečně vyhovuje, že nepřekáží tak moc, jak se evolučnímu biologovi zdá, takže má šanci se ve fylogenezi udržet o to déle, nejspíš až do vytlačení vývojové linie z jejího životního prostoru nějakým úplně cizím efektivnějším konkurentem. (U metafory s klávesnicí by to znamenalo, že klávesnice s poněkud nešikovným rozmístěním kláves QWERTY pravděpodobně přežije až do příchodu mikrofonu spojeného s počítačovým analyzátorem řeči.)

Pro porovnání vybírám pár ukázek jak jsou závěry metafory v eseji stylizovány:

• Věci se dlouho neudržují proto, že jsou užitečné, ale proto, že se už nějakou dobu udržovaly. Nikdo se nikdy a nikde nechce jakkoliv vyvíjet.
• Organizmy jsou zcela nesmyslně poskládány ze zbytků ušetřených z předchozí evoluce, používají věci k účelům, k nimž se nehodí, a tupě trvají na svém, i když by se krásně mohly vyvíjet někam jinam.

Když je před touhle mile provokativní stylizací vysvětleno, že jiné rozmístění klávesnice nemá “v přírodním výběru″ šanci, protože my, tvůrci a uživatelé psacích strojů nebo počítačů, bychom se museli namáhavě přeškolovat, posouvá to metaforu možná někam jinam, než bychom v kontextu eseje čekali. Organizmus se učí používat svoje znaky během ontogeneze jenom jednou, a jeho potomek se svoje byť zmutované znaky také učí jen jednou. Značnou nepravděpodobnost odstranění již jednou jakžtakž osvědčeného znaku by snad šlo kromě možnosti, že tvůrce je líný, také odvodit ze statistického charakteru generátoru mutací a logiky následného přírodního výběru (jak krásné pole působnosti pro počítačové animáty prof. Kvasničky...).

Je milé sledovat relaxující evoluční biology při dohadech, jestli vyprávění příběhů do vědy patří nebo ne, jestli lze vyslovovat netestovatelné hypotézy, jestli je evoluce cílená nebo slepá, resp. vidoucí, ale nevědoucí. Pidižvíci v prekambrickém moři netušili, co za miliardu let lidem způsobí, ani to, že pak za dalších pět až šest miliard se naše sluníčko změní přes červeného obra v nehřejícího bílého trpaslíka, takže život i jeho evoluci nekompromisně ukončí.