Pravda podle Sira Poppera

"Jsem divokým nepřítelem relativizmu," sdělil dopisovateli časopisu die Welt Karl Raimund Popper na dotaz po povaze pravdy v červenci 1987. Cokoli víme, víme jen hypoteticky a tak nemáme nikdy zaručeno, že naše vědění týkající se té které oblasti zkušenosti je konečné a naprosto jisté. Není-li naše vědění definitivní, pak ovšem jsou naše vědecké pravdy jen domněnky. To je jistě překvapující zjištění. Nepřijmeme-li však domněnkový charakter vědění, snadno sklouzneme, pokud jde o pravdu, do relativizmu, jako se to stalo Teodoru Münzovi v jeho jinak velmi půvabné "Malé eseji o pravdě" (Vesmír 73, 697, 1994/12).

Leonardo da Vinci se prý domníval, že "pravda je dcerou doby". S tím je možné souhlasit, neznamená to ale ještě, že vědecké pravdy včerejška dnes již neplatí. Vědecká pravda je trvalá a nemůže být dnes více omylem než v době svého vzniku. Kdyby mohlo být totéž tvrzení jednou pravdivé a podruhé nepravdivé, pak by pravda byla skutečně jen něco relativního. Aristotelova argumentace v Metafyzice ve prospěch zákona sporu je současně argumentací proti relativitě pravdy.

[...] Jedna a tatáž věc nemůže v tomtéž stavu být i nebýt [...] Naprosto nikdo nemůže pokládat cosi za nejsoucí a zároveň za jsoucí [...] kdyby to omylem učinil, souhlasil by se dvěma výroky sobě odporujícími [...] Jestliže záporu odpovídá klad, pak nechtěje se uchýlit od pravdy, myslíš, buď že nutno odloučit oba výroky a říkat například jednou: to a to je bílé a podruhé: to a to není bílé. Neshledáš-li takové odloučení za potřebné, odporuješ si a mluvíš nesmyslně. Tu by se všechno smísilo a člověk, bůh, válečná loď a příslušné protipojmy, všechno by to bylo jedno [...] Kromě toho by pak všichni lidé mluvili pravdu a zároveň nemluvili pravdu a s takovým člověkem by nebylo lze dát se do rozpravy, protože nemluví nic určitého. Nepraví totiž: věc se má tak a tak a věc se nemá tak a tak. [...] Jestliže však všichni lidé mluví a nemluví pravdu, nemůže být rozumné rozprávky, neboť pak něco tvrdíš a zároveň popíráš. A jestliže se na něčem určitém neustanovíš a přidáš se k tomu kterému náhledu nebo nepřidáš, čímpak se lišíš od rostliny?

Z toho je zřetelně patrno, že nikdo se nemůže řídit takovými náhledy. Neboť proč osoba ta a ta jde skutečně do Megary a nespokojí se s představou tohoto? Nebo proč se nevrhneš do studně nějaké nebo do rokliny, nýbrž dobře si dáš pozor, soudě patrně, že není záhodno tam spadnout i nespadnout. Patrně pokládáš jedno za lepší než druhé. Není to patrně vše jedno, když se ti chce pít a sejít se se známým člověkem, nýbrž hledáš vodu a toho známého, což bys dojista nečinil, kdyby ten známý byl a zároveň nebyl člověkem.

Aristoteles, Metafyzika, volně dle knihy 4, počínaje 1005b

V půvabné příhodě s obcházením veverky se podařilo Williamu Jamesovi argumentovat proti relativitě pravdy s použitím staré scholastické zásady, která nabádá, že "při setkání s kontradikcí musíme rozlišovat".

Byl jsem před několika lety se společností na výletě v horách a vraceje se jednou sám a sám z potulky, nalezl jsem svou společnost v prudké metafyzické debatě. Corpus debaty byla veverka - živá veverka, o níž se předpokládalo, že se přimkne k jedné straně stromu, naproti na druhé straně má pak státi člověk. Tento pokouší se postřehnouti veverku, otáčeje se rychle okolo stromu, ale ať jakkoli rychle chodí, veverka se stejně tak rychle otočí v opačném směru, takže má stále strom mezi sebou a člověkem a tento ji vůbec nespatří. Z toho pak následuje tato metafyzická záhada: obejde člověk veverku nebo ne? Zajisté, že chodí okolo stromu a veverka je na stromě, obejde však také veverku? V neomezeně volné chvíli lesní samoty, debata tato brzo byla v koncích. Každý byl tvrdošíjně zaujat pro jeden nebo druhý názor a přívrženců jednoho nebo druhého mínění byl stejný počet. Když jsem se objevil, každá strana mne žádala, abych se rozhodl přidav se k jednomu nebo k druhému mínění. Jsa pamětliv scholastické zásady, že když se setkáme s kontradikcí, musíme rozlišovati, hledal jsem a nalezl toto rozlišení: "Která strana má pravdu," pravil jsem," závisí od toho, co prakticky myslíte obcházením veverky. Myslíte-li to tak, že ten člověk jde od severu od té veverky k východu, pak k jihu, pak k západu a pak zase k severu od ní, jde patrně okolo ní, neboť prochází všemi těmito po sobě jdoucími pozicemi. Míníte-li však naopak, že ten člověk je nejprve před ní, pak napravo od ní, pak za ní, pak nalevo od ní a zase před ní, tu je zrovna tak patrné, že se mu nepodaří ji obejíti, neboť veverka svými pohyby vyrovnává pohyby pronásledovatele a je stále svým bříškem obrácena k němu a hřbetem od něho. Učiňte toto rozlišení a není příčina k další debatě. Máte pravdu i nepravdu podle toho, jak pojímáte sloveso "obcházeti" v tom či onom smyslu.

William James(1842 - 1910), Pragmatismus

Také anekdota o indických slepcích, kterou uvedl Jan Maria Bocheňski v přednášce pro Bavorský rozhlas v r. 1958, svědčí proti relativitě pravdy.

[...] dnes se stalo přímo módou tvrdit, že pravda je relativní. Některé z těch argumentů jsou povrchní a dají se snadno vyvrátit. Jako v onom indickém příběhu o slepcích, z nichž jeden uchopil nohu slona a řekl, že slon je jako strom, druhý však vzal do rukou chobot a tvrdil, že slon vypadá jako had. To ale není žádným důkazem proti nepodmíněnému charakteru pravdy. Jen se nepřesně vyjádřili. Kdyby byl každý z nich řekl: "Pokud jde o tu část, které jsem se dotkl, podobá se slon stromu" atd., byla by věta nepodmíněně pravdivá.

Jan Maria Bocheňski, přednášky pro Bavorský rozhlas vysílané r.1958

Často býváme na pochybách, jaká je pravdivost vět typu: "Venku prší." Tento případ vyjasnil však již Bernard Bolzano.

[...] jiné věty, například "Měřice žita stojí 3 rýnské" nebo "Sněží" apod., vypovídají pouze o přechodném (v jisté době a na jistém místě se nacházejícím) vztahu. Mají-li být tyto věty pravdivé, je proto také třeba, aby k nim bylo připojeno určení času (často ovšem i místa): "Dnes, na tomto místě sněží".

Bernard Bolzano, Vědosloví, První díl, Fundamentální nauka, Co autor rozumí pravdami o sobě

Ani příklady, které uvádí Teodor Münz jako jednou pravdivá a podruhé mylná tvrzení, nemusí dokládat relativitu pravdy. Mýlil se biolog Aristoteles, když tvrdil, že "nejmenším živočichem je roztoč sýrový"? Pokud Aristoteles pečlivě pozoroval a žádného menšího živočicha nepřehlédl, nebyl to z jeho strany žádný omyl. Jeho tvrzení je stále pravdivé, stačí jen upřesnit, co on ještě ve své době nepovažoval za důležité: "nejmenší živočich viditelný pouhým okem je roztoč sýrový".

Už slyším, jak někdo namítne: vždyť Aristotelovi šlo o určení nejmenšího živočicha vůbec, jakým způsobem pozoroval je vedlejší, ve vědě jde o definitivní odpovědi na obecné otázky. Ano, jde, ale to je právě ta potíž, že definitivně odpovědět neumíme, každá z empirie indukovaná pravda je jen domněnkou, která může být v budoucnosti nahrazena jinou. Aristotelova odpověď byla dnes, ve věku optických přístrojů, nahrazena. Odpovědí možná vyčerpávající, možná nikoliv. Má snad nějaký vědec na svém stole kartotéku všech minulých, současných a budoucích živočichů ve vesmíru, aby mohl tuto obecnou otázku s konečnou platností zodpovědět? A právě proto nejsou podle Sira Poppera pravdy empirických věd definitivní. Pravda je něco jiného než jistota.

Pokročme k dalšímu příkladu z Münzovy eseje: "V každé době jsou pravdy, které si navzájem protiřečí. Dodnes prý existují kmeny, které si zatmění Slunce vysvětlují tak, že Slunce požírá drak." To je možné, ale rozlišují příslušníci těch kmenů vědu a mýtus? Neviditelný drak občas požírající Slunce je v mezidobí ukryt tam, kde "básnicky bydlí člověk". Tímto způsobem existuje nepochybně také imaginární jednorožec z Alenky za zrcadlem, avšak ověření jeho existence není v kompetenci empirické vědy. Pravda v imaginativním mytologickém světě je nesouměřitelná s pravdou ve smyslu shody vyřčeného se skutečností, jak ji původně vymezil Aristoteles.

Pravdy empirické vědy ani s nimi související pravdy naší životní praxe, opírající se o smyslovou zkušenost, nejsou jistě jedinými pravdami pro život důležitými. Víme, že v širším smyslu je pravdou cokoli, co za ni člověk pokládá, neboť každý do jisté míry ovládá schopnost rozpoznat, zda něco je či není pravda. Je zcela běžné a normální pokládat za pravdu své hluboké vnitřní přesvědčení. Opakem pravdy v tomto smyslu není ovšem nepravda, ale lež. Proč si o něčem myslíme, že je to pravda? Zdá se, že důvody bývají tak různé, jako jsou různí lidé. Pravda je jednou z hodnot, na nichž stavíme, a jako taková je do jisté míry směnitelná s jinými hodnotami našeho hodnotového žebříčku. Jak rozmotat ten všednodenní propletenec pravd srdce, citu, lásky, víry, vůle, vášní, ... a rozumu. Relativita pravdy mizí teprve tehdy, dáme-li vědomě přednost rozumu a přijmeme-li výhody z jeho důsledného, ale nikoli nekritického používání.

Sir Popper dal tedy přednost názoru, že vědecké pravdy jsou jen domněnkami, před názorem, že pravda je relativní. Někdo si pomyslí: to si moc nepomohl. Jaký je v tom rozdíl? - Podstatný. Tím, že staré pravdy nepřestávají být pravdami, může naše vědění systematicky narůstat. Pomocí teorií vystihujících nejprve jen velmi nedokonale skutečnost, zkonstruujeme přístroje, s jejichž pomocí získáme nové údaje, ty pomohou korigovat naše dosavadní teorie a tak vymýšlíme "stále jemnější sítě, které vrháme na realitu". Připustíme-li dále, že naše řešení problému nemusí být definitivní, může nás to účinně "vytrhnout z dogmatického spánku" a staneme se tolerantnějšími k názorům druhých. "Mnohem důležitější než chytří žáci jsou učitelé, kteří připustí kritiku," domnívá se Sir Popper v této souvislosti. A nakonec ještě jeden důvod, proč vyslovených pravd o světě může přibývat. Že mu Popper věnoval zvláštní pozornost, je vidět i z názvu Otevřený vesmír, jenž nese jeden z jeho spisů. Vesmír je tvořivý a my nemůžeme vědět dnes, co budeme vědět teprve zítra, protože dnes ještě neexistuje skutečnost, která bude předmětem zítřejší pravdy.