Kde se toulají škodliviny ze studně Bondy?

Dnes už si téměř nikdo nepamatuje, že v minulém století existovaly tzv. artéské vstřebávací studně, které dovolovaly vypouštění znečištěné vody z velkých měst, hlavně z Paříže.

V 19. století se voda začala přivádět do domácností. Ve velkých městech, např. v Paříži po r. 1820, přibyl problém, jak se velkého množství znečištěné vody zbavovat. Kanály tam ještě téměř neexistovaly, nepočítáme-li 26 km kanálů z r. 1800. Roku 1797 činil odtok z Paříže 51 m³/den, r. 1835 to bylo již 350 m³/den.

Roku 1832 se na břehu kanálu Ourcq, který zásoboval Paříž pitnou vodou, začala hloubit studna Bondy. Díra dosáhla hloubky 70 m a měla vstřebávat znečištěnou vodu. Byla ustanovena zvláštní komise, která dohlížela na výstavbu a bezpečnost skládky. Jmenujme alespoň Pierre-Simon Girarda, jenž se účastnil prací na kanále Ourcq, a také slavného hygienika Parent Duchâteleta. Znalost podzemního oběhu vody byla však tenkrát ještě velmi malá.

Propustnost definoval až o několik let později H. Darcy. Komise tehdy konstatovala, že změny v podzemí kolem studní jsou malé a že se může beze strachu pokračovat v ukládání nejrůznějších škodlivin. Studně Bondy se stala jednou z nejnebezpečnějších. Jednak proto, že byla uvedena do provozu v době, kdy v Paříži řádila cholera, a také proto, že není zjistitelné, co všechno je v ní uloženo.

Dynamika podzemních vod je ještě málo známá a krom toho je nutno počítat i s narušením lidskou činností. Neznámé přemístění vody znemožňuje sledovat pohyb škodlivin a zjistit jejich současné rozložení. O vývoji mikrobiologické fauny v tomto prostředí víme jen velmi málo. A znečištění se vrací znovu na povrch. (La Recherche 264, 1994)