Aktuální číslo:

2018/2

Téma měsíce:

Bionika

Devátý smrtelný hřích

 |  5. 5. 1995
 |  Vesmír 74, 289, 1995/5

Letos uplynulo třicet dva let od vydání knih Konrada Lorenze "Osm smrtelných hříchů" (Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit) a "Takzvané zlo" (Das sogenannte Böse). Obě tato díla, patřící v civilizovaném světě k těm klasickým, pociťovaným jako hluboká a pravdivá, ale ne už palčivě aktuální, vyšla u nás teprve po revoluci - první jmenovaná kniha v roce 1990, druhá v roce 1992. Tím se dostává naše vzdělaná veřejnost, zejména nebiologická, do nezáviděníhodné pozice těch, kdo si pročítají zprávu o výsledku bělohorské bitvy coby svěží novinku. Mezitím stačila klasická etologie, založená Lorenzem a Tinbergenem, prudce vybujet a v tomto růstu i do značné míry vyčerpat potenciál, který v ní byl skryt, jak je to ostatně údělem všech nauk. Lorenzovy myšlenky přes všechny izolační snahy pronikly k našim čtenářům nepřímo, hlavně pak skrze knihy a univerzitní i populární přednášky profesora Zdeňka Veselovského, který byl s Konradem Lorenzem v pravidelném kontaktu. Zejména pak mezi našimi biology se Lorenzův pohled na člověka a živý svět vůbec do té míry zakořenil, že řada jeho myšlenek je pociťována jako samozřejmá, oddělila se od svého původce a přešla do "folklóru" tohoto okruhu lidí.

Proč si vlastně Lorenz tak samozřejmě a snadno získal srdce těch, kdo se živou přírodou, a zvláště vyššími zvířaty, zabývají? Dá se říci, že Lorenz byl přímým pokračováním oné linie evropské přírodovědy, která se zabývala pečlivým pozorováním živočichů za pokud možno přirozených podmínek, v počátečních fázích spíše anekdotickými kasuistikami. K této řadě patří například Alfred Brehm, Charles Darwin (jehož významné zásluhy o zoopsychologii a geniální smysl pro detail zůstávají podnes téměř nedoceněny) či Oskar Heinroth, jeden z Lorenzových učitelů. Schopnost chápat zvíře jako bytost sui generis, analogickou ve svých projevech spíše člověku nežli strojům, odlišuje Lorenze od těch zoopsychologických škol, které chápou živé systémy v zásadě jako mašinelní (Pavlov, Skinner). Lorenzův zájem o zvířecí i lidskou agresi a její eventuální zhoubné důsledky nebyl čistě akademický. Na vlastní kůži zažil službu na frontě, tříleté zajetí a ztrátu právě získané profesury v Königsbergu, pozdějším Kaliningradě. Poznal opresivní režimy různých typů z nejintimnější blízkosti, navíc byl na počátku i vágním sympatizantem německého nacionálního socializmu. Vzhledem k tomu, že náš národ nebyl do vzniku a vývoje této neblahé doktríny involvován, je velmi snadné vyslovit neuvážený odsudek. Ten, kdo atmosféru tehdejšího Německa a Rakouska zná detailněji, ví, že situace byla "zevnitř" mnohem méně přehledná a že Češi v nevědomé volbě mezi Skyllou a Charybdou stejně dobrovolně propadli totalitní posedlosti zcela jiného typu. Lorenz, v zásadě konzervativní člověk z bohaté intelektuálně-měšťanské rodiny, nesledoval toto společenské běsnění nadarmo (je příznačné, že jeho zápisky z ruského zajetí byly vydány z archivu až nedávno). Vzhledem k tomu, že pravda je v zásadě tím, co zažijeme na vlastní kůži, zkombinoval posléze detailní a hlubokou znalost chování různých zvířecích druhů a člověka. Výsledek byl překvapující, pro mnohé, zejména duchovní dědice 19. století, i šokující. Agresivní chování zvířat i člověka vychází z jejich samé podstaty a tvoří neoddělitelnou součást jejich přirozenosti (zde se vzdáleně blíží církevním naukám o dědičném hříchu), avšak zná svoji zcela nezastupitelnou pozitivní roli při zajišťování např. disperze druhu po krajině, zaujímání a obraně teritorií, tvorbě párů atd. (v tomto krátkém přehledu je prezentován jen hrubý obrys Lorenzovy nauky ochuzený o všechny detaily a zvídavému čtenáři nelze než doporučit studium autorových knih přímo).

Teprve v zajetí či jiných nepřirozených poměrech se stává agrese, i v úzkém prostoru stejně silná jako předtím, jevem jednoznačně zhoubným a zdrojem trvalého utrpení. Vzhledem k tomu, že větší část lidstva žije, zejména v některých aglomeracích, v nepřirozeně vysoké populační hustotě, nelze se divit tomu, že vrozená hladina tolerance je více než přepínána, a naopak agrese, pro niž není mnoho příležitostí k vhodné ventilaci, se hromadí a může v neočekávaných a iracionálních výbuších, k nimž patří například rvačky na fotbalových stadionech, propuknout zcela náhle. Většina živočichů má velmi dobře propracovaný systém projevů podřízenosti a usmiřovacích rituálů, které tlumí agresi silnějších jedinců a brání jim, aby soka přemoženého v souboji usmrtili. Čím lepší a kvalitnější jsou přirozené zbraně toho kterého druhu, tím je tato formální soustava výraznější a lépe fungující, např. podřízený vlk nastavuje dominantnímu nekryté břicho v gestu, jež mu je téměř nabízí ke smrtelnému kousnutí, které ovšem nepřijde. U druhů se slabou přirozenou výbavou k zabíjení, k nimž patří i člověk, jsou podobné zábrany rovněž slabé a holubí samec dokáže v těsné kleci svého soupeře systematickým mnohadenním klováním do zátylku nakonec pracně ale přece ubít k smrti. Většina zdravě cítících lidí by byla těžko schopna svého bližního zabít za pomoci svých přirozených "zbraní" - holých rukou a zubů. Už třeba pěstní klín či nůž celou situaci činí nepřímou a technicky zprostředkovanou a značně posouvá u zabíjejícího práh toho, kam až je schopen jít. Moderní válečné prostředky, namnoze člověka zcela oddělující od hrůz, které svým přičiněním způsobil, už činí zabíjení zcela technickým a mnozí letci shazující na spící města desítky tun bomb byli jemní a kultivovaní lidé, neschopní v přímém kontaktu ublížit ani mouše.

Lorenz ve svém pojetí agrese polemizuje se svým slavným starším krajanem Sigmundem Freudem, který v ní viděl jeden z projevů jím postulovaného "pudu smrti". Freudova koncepce má některé zajímavé a silné stránky, je však pravda, že Lorenzovo pojetí je nepochybně biologicky adekvátnější. I Lorenz se, stejně jako Freud, zabývá možností sublimace a kanalizace agrese v lidské společnosti a věří v možnosti jejího usměrnění soutěživostí, sportem atd.

Lorenzovy myšlenky se pochopitelně špatně vyjímaly na pozadí upadle strnulého marxizmu minulé epochy, už proto, že agresi u člověka zde smějí vyvolávat pouze z třídních protikladů vyplývající neutěšené společenské poměry a po jejich překonání by se měla rozplynout jako sníh na slunci. Pokud tomuto přání nechtěla nasvědčovat každodenní realita, uchýlil se minulý režim aspoň k proskribování a zakazování Lorenzových děl a plných třicet let nepovolil nic z nich v češtině vydat, ač překlady byly už dávno hotové. Tím přiřadil ke svým osmi smrtelným hříchům, jichž se dopouštěl z Lorenzova pohledu už jako součást industriální civilizace, ještě další, devátý.

Pozn. red.: Z připravované knihy Doudlebia jako fenomén aneb Sto esejů o přírodě a společnosti.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Etologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Návrat Široka

Návrat Široka

Pavel Pipek  |  9. 2. 2018
Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z...
Rytíř našich vod

Rytíř našich vod

Marek Janáč  |  5. 2. 2018
Na stěně ve své kanceláři má vystavené krunýře velkých raků. Za jeho pracovní židlí v akváriu rak. V knihovně knihy o racích a v laboratoři ve...
O kvantových počítačích a šifře RSA

O kvantových počítačích a šifře RSA uzamčeno

Jiří Poš  |  5. 2. 2018
značným příslibem pro výpočetní systémy budoucnosti je rozvíjející se obor kvantových počítačů. Představují naději, že eliminují některá vážná...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné