Leden ve vědě

Galerie Comb d' Arc

Už delší dobu je známo, že na jihu Francie v regionu Ardčche je jeskynní systém. V prosinci se placený strážce jeskyní Jean-Marie Chauvet rozhodl se svými přáteli Elliettou Brunelovou-Deschampsovou a Christianem Hillairem proniknout hlouběji do jednoho jeskynního otvoru, který byl dosud nepřístupný. Trvalo jim celý Štědrý den, než se proplazili štěrbinou dlouhou 5 až 6 m do neznámé prostory. Dali si tím nejpodivuhodnější vánoční dárek - ve světle obyčejných baterek se před nimi objevila rozsáhlá jeskyně, kde na stěnách mezi krápníky zasvítily kresby...

Postupně objevovali celou galerii obrazů. Ve čtyřech prostorách, z nichž nejrozsáhlejší je velká 70 krát 40 m, našli na 300 kreseb dávných zvířat.

Televize i nám přiblížila krásu několika z nich. O nálezu informoval veřejnost sám francouzský ministr kultury Jacques Toubon: Je to výjimečný objev, poklad lidstva. Moc nepřeháněl, odborníci na pravěké umění hovoří o nejvýznamnějším archeologickém objevu našeho století.

Tři sta obrazů zpodobňuje řadu druhů zvířat - nosorožce, lva, tura, mamuta, vzácnou hyenu, levharta, sovu. Dávný umělec (nebo umělci) použil červenou, žlutou a černou barvu - oxid železa, světlý okr a uhel.

Od objevu uplynuly pouhé dny a tak se ještě neurčilo stáří těchto uměleckých děl pomocí radioaktivního uhlíku. Teoretici je odhadují na 20 000 let. Vypodobnění zvířat je provázeno i zobrazením lidské ruky, možná samotného umělce.

Na dně jeskyní jsou zbytky kostí zvířat, která jsou zpodobněna na stěnách. V malé jeskyni čekalo velké překvapení: na kameni, snad jakémsi oltáři, ležela medvědí lebka a za ní na stěně nakreslený medvěd. Na některých kresbách vyhynulých zvířat nacházejí vědci důkaz dávného spojení Evropy s Afrikou.

Francouzští výzkumníci jsou přesvědčeni o pravosti nálezů, v žádném případě prý nemůže jít o podvrh. Vstup do jeskyně prozrazoval, že sem lidé nevstoupili po tisíciletí. V nejbližší době se jich sem také mnoho nedostane, francouzská vláda chce jeskyně nejprve dobře zabezpečit před vniknutím nepovolaných osob. A také plánuje odkoupení jeskyně od soukromého vlastníka.

V tomto roce by se měly vykonat přípravné práce pro detailní systematický výzkum archeologů a historiků umění. Znamená to usnadnit přístup stezkami, žebříky, chodníčky, zajistit sledování teploty, vlhkosti... Veřejnost zatím bude mít možnost seznamovat se s obrazy jen v televizi, filmu a na videu. Pak se ukáže.

Jeskyně ještě nebyla pojmenována. Buď ponese objevitelovo jméno - Chauvetova jeskyně - nebo bude označována podle blízkého městečka Combe d' Arc.

Sirius opravdu trojhvězdou?

Sirius, nejjasnější hvězda naší noci, lákal pozornost pozemšťanů už v pradávné minulosti. Pro staré Egypťany byl bohem ohlašujícím příchod záplav Nilu, který rozhodoval o jejich životě a smrti.

Poznávání této hvězdy tvoří významnou kapitolu dějin astronomie. Známe ho velice zevrubně - je nám blízko a doprovází ho malý průvodce, kterého hvězdáři nazvali trochu lyricky: Štěňátko. Sám Sirius totiž nesl přezdívku Psí hvězda. Zásluhou Štěňátka jsme poznali nový typ hvězd - degenerované bílé trpaslíky, jakési hvězdné penzisty - zářících z našetřené tepelné energie, kterou si nastřádaly v průběhu svého plnohodnotného hvězdné

ho života.

Dva francouzští astronomové D. Benest a J. L. Duvent nyní oznámili, že zevrubným studiem dlouhodobých pozorování Siria dospěli k závěru, že je opravdu trojhvězdou, nikoli dvojhvězdou. Periodické změny dráhy hlavní hvězdy, Siria A, tedy vedly už r. 1844 k předpovědi existence souputníka Siria B, a pak r. 1862 k jeho objevu. Určité nepravidelnosti ještě zbývaly a to dalo r. 1894 podnět k domněnce o existenci Siria C.

Proč však už 100 let zůstává stále neviděn? Ze dvou důvodů: Sirius C by měl být červeným trpaslíkem, tedy hvězdou asi 500krát hmotnější než Slunce, nicméně nepatrně zářící. Obíhá kolem Siria A tak blízko, že se utápí v jeho záři.

Francouzi jsou přesvědčeni, že jejich výpočty existenci této třetí hvězdy skutečně už potvrzují. K tomu, aby se ji v budoucnu nakonec podařilo i uvidět, bude nutno použít velice nákladnou přístrojovou techniku, a to v oblasti infračerveného záření.

Byl vytvořen prvek 111 

V prosinci se pomocí urychlovače těžkých iontů v německém Darmstadtu zrodil další těžký prvek - 111. Vznikl zásluhou mezinárodního týmu, vedeného Peterem Armbrusterem a Sigurdem Hofmannem, který v listopadu při obdobném experimentu zkonstruoval prvek 110. Zatímco prvek 110 byl vytvořen ostřelováním jádra olova jádry niklu, prvek 111 vděčí za vznik střetu bizmutu a niklu. Jeho atomová hmotnost činí 272. Při jeho zániku - žil milisekundu - se zrodily dosud neznámé izotopy prvků 109 a 107.

Prvek 111 je už pátým prvkem, který byl vytvořen v Darmstadtu, prvky 107, 108 a 109 zde byly objeveny v osmdesátých letech.

Lekce ze zemětřesení v Kobe

V jednom z nedávných přehledů jsme konstatovali, kolik vědeckého úsilí i prostředků věnují Japonci na boj se zemětřesnou zkázou. Zprávy, které nyní přicházejí ze zničeného přístavního města Kobe, účinnost tohoto japonského snažení zpochybnily. Vždyť dosud se věřilo v umění i prozíravost architektů nových staveb, které by měly odolávat i velmi silným otřesům. Kobe je však zničeno a o život přišlo na 5 000 lidí. Budovy hořely, estakády se převracely jako titěrná dřívka. A i trpěliví Japonci se obraceli na vládu s výčitkami.

Příroda tu opět sehrála svou šalebnou hru - výskyt otřesů v posledních letech naznačoval, že hlavní nebezpečí hrozí na severu Japonska. Tam se také soustředil výzkum i rozmisťování detektorů neklidu země. Největší zemětřesení od r. 1923, kdy bylo postiženo Tokio, však udeřilo ve střední části japonských ostrovů.

Vzrušení opadá a japonští specialisté mohou konstatovat, že jdou správnou cestu - budovy a dopravní tepny stavěné podle nových přísných (a nákladných) norem byly i v Kobe vůči ničivému živlu odolnější. Takže Kobe berou odborníci jako tragickou lekci, poznání, že je nutné přípravu na další velká zemětřesení, která by mohla postihnout především Tokio, uspíšit. Jinak by se podobné otřesy v hlavním japonském městě mohly stát národní tragédií.

Ruská kosmonautika nepřežije bez amerických dolarů

O budoucnosti kosmonautiky Ruské federace se dnes rozhoduje v zahraničí - na Západě, ale i na Východě. Základní problém spočívá především v tom, že nejdůležitější kosmodrom Bajkonur zůstal na území jiného státu - Kazachstánu. Zvláště vojenská kosmonautika se tím cítí velice ohrožena. Jediná raketa schopná vynášet družice na geostacionární dráhu, Proton, může startovat pouze z Bajkonuru. Nástupce Protonu, nosná raketa Angara, bude moci být vypuštěna z ruského severského kosmodromu Plesetsku nejdříve za 8 až 10 let. Nezbývá tedy nic jiného, než si Bajkonur od Kazachstánu najmout. Kazachstánská vláda však prý ještě smlouvu nepodepsala a Rusko jí také nezaplatilo jedinou kopějku, nebo tedy spíš cent. Roční poplatek má představovat 115 milionů dolarů.

Přitom Bajkonur by mohl přinášet i potřebnou zahraniční měnu. Rusku se podařilo získat pro rok 1995 zakázky na vypuštění 12 zahraničních družic na geostacionární dráhu a 3 na nízkou oběžnou dráhu. Cena za tyto služby je určena na 650 milionů dolarů. (Start nosné rakety Proton přijde na 23 miliard rublů, Sojuzu na 12 miliard rublů.)

Upravit si patřičně Plesetsk by si vyžádalo 2 - 3 triliony rublů (v cenách začátku roku 1994). Představitelé ruské vojenské i civilní kosmonautiky touží pochopitelně po vlastním kosmodromu, umístěném co nejjižněji, aby se vypouštění umělých kosmických těles zlevnilo. Uvažovaný kosmodrom na Dálném východě by však také přišel na 2,5 trilionu rublů.

Situace na Bajkonuru je velice špatná, kvalifikovaní specialisté odtud přímo prchají. Dříve tu sloužilo 28 000 příslušníků armády, dnes jich

zůstalo 12 000. K 1. lednu začal proto nábor, velení kosmodromu pochopilo, že nemá šanci získat nové civilní zaměstnance, bytová i životní situace je naprosto nevyhovující. Nezbývá než sem nakomandovat 16 000 vojáků, aby vůbec kdo měl obsluhovat kosmická zařízení. Zatímco loni se tu uskutečnilo 13 startů civilních umělých kosmických těles, letos by jich mělo být 21. Kromě startů v rámci americko-ruské spolupráce Shuttle-Mir se uskuteční tříměsíční let amerických astronautů na Miru a čtyřměsíční let astronauta Evropské kosmické agentury.

Boom umělých orgánů před námi?

Podle prognózy kalifornské firmy Frost and Sullivan dosáhne trh umělých lidských orgánů a umělé kůže r. 2002 hodnoty 2 miliardy dolarů. Tito odborníci jsou přesvědčeni, že umělé orgány pokryjí koncem našeho desetiletí požadavky na transplantaci orgánů. Užití umělého srdce, jater a krve se má neobyčejně zvýšit. Měl by tak být odstraněn současný nedostatek vhodných dárců - v Americe teď čeká na potřebné orgány zhruba 38 000 lidí. Objeví se tedy tento lidsky potřebný a přitom finančně lákavý trh tak brzy?

Mírotvorci mezi makaky

Projevy konfliktů a agresivity různých druhů zvířat využíváme často jako omluvu divokosti vztahů mezi námi lidmi. Prý co se dá dělat, když to máme v sobě hluboko zakořeněno po svých zvířecích předcích...

Dva francouzští biologové Odile Petitová a Bernard Thierry ze štrasburské Univerzity Louise Pasteura vyvozují z pozorování života makaků na indonéském ostrově Sulawesi, že stejně dávně mohou být zakořeněny vztahy přátelské pomoci a zásahů majících nastolit mír.

Zvířata spolu často bojují - o potravu, pohlavního partnera. U řady druhů se do těchto potyček nebo i bojů na život a na smrt vměšují další jedinci, to když se připojí na stranu svého příbuzného nebo přítele. Oba Francouzi však u indonéských makaků zpozorovali i jiný způsob chování: nezúčastněný makak zasáhl jako mírotvorný činitel, přiměl rozvaděné sousedy, aby se přestali prát...

Vědci byli tímto chováním natolik zaujati, že se mu začali systematicky věnovat. Sledovali 20 opic žijících v zajetí na ploše půl hektaru. Zaznamenali celkem 1 000 konfliktů mezi jedinci této skupiny. V 16 % případů došlo k uklidňujícímu zásahu do střetnutí.

Nepřátelé praček a hašteření se však nechovali jen jako tvrdí policisté snažící se rázně zastavit jedince, který si začal . Používali všemožných způsobů, např. tlumili násilné chování agresora tak, že si s ním začali hrát... V 70 % případů skutečně agresivní chování opadlo!

Když střet skončil, mírotvorný makak se snažil klidné vztahy mezi původně se svářícími opicemi ještě prohloubit, např. vzájemnou péčí o tělo.

Je však pravda, že opice přece jen častěji zasahovaly v případech, kdy se do sporu dostali jejich příbuzní, ale nebylo tomu tak vždy. Vedoucí zvíře, které uklidňovalo členy stáda, přitom své vlastní rodině nijak nenadržovalo.

Proč se tito makakové chovají tak, že by měli být příkladem nám lidem při sporech osobních, národnostních i náboženských? A proč jsou mírumilovnější než jiná zvířata? To jsou otázky etologie příštích let.

Co by znamenalo vykácení amazonských pralesů?

V minulém přehledu jsme se zmínili, že pralesy Jižní Ameriky jsou o trochu méně poškozeny, než si odborníci dosud mysleli. Bylo by to dobré, protože předpověď toho, co by znamenalo zmizení amazonských pralesů, příznivá není.

Při výzkumném programu brazilského Ústavu kosmického výzkumu za britského přispění se utvářela představa, co by znamenalo nerozumné ničení tamních pralesů.

Kdyby byly tyto lesy vykáceny, průměrná teplota v Amazonii by stoupla o 2 ^oC, vypařování vody by se snížilo o 17 % a dešťové srážky by poklesly o 6 %. V jižní Argentině by tyto klimatické změny způsobily naopak pokles teplot a rozhojnily srážky v Kolumbii, Ekvádoru a Peru.

Stopy z Laetoli, staré 3,5 milionu let, ohroženy

Málokterý archeologický objev vyvolal takový zájem jako otisky nohou vzpřímeně chodících bytostí v Laetoli na severozápadě Tanzanie. Je tomu už 17 let, co je objevila známá badatelka Mary Leakeyová. Vulkanický popel místní sopky tu zachoval z doby před 3 500 000 lety dvě řady kročejů. První řadu tvořilo 11 kroků, druhou šest. První vypovídá o chůzi jednoho dospělého tvora, druhá pak dospělého s dítětem (nebo spíš mládětem?). Pro některé vědce svědčila dvounohost dávných tvorů o jejich lidskosti , tedy o podobě hominidů, jiní soudí, že o typicky lidské otisky nejde, že my lidé tak nechodíme.

Na stopy se narazilo r. 1977 a po dvou letech byly opět pečlivě zasypány, aby byly chráněny před přírodními živly. Nyní se ukázalo, že je příroda přece jen svým působením poškozuje - počasí následnou erozí a kořeny akátů prorůstáním. Stopy je tedy nutno ochránit lépe. K projektu konzervace se spojila tanzanská vláda a Getty Conservation Institute z kalifornské Santa Moniky.

Stopy budou opět odkryty, znovu prostudovány, zpevněny a znovu zasypány. Před kořeny křovin je má uchránit polyesterová textilie tlustá půl milimetru.

Ruská Státní duma o vědě

V parlamentním slyšení se vyjadřovali ředitelé ruských výzkumných pracovišť, členové Ruské akademie věd i zástupci ministerstev o stavu vědy ve své zemi. Jaký je to obraz?

V letech 1991 - 1993 se počet vědeckých pracovníků snížil o 39,3 %, což představuje 1 230 000 lidí. Údaj o průměrném měsíčním platu nám nic neřekne, sumu 223 000 rublů si vzhledem k inflaci nedovedeme představit, podle nářku vědců je to velice málo.

Ruská věda dostává ze státního rozpočtu mnohem méně financí, než je nezbytné. Vzhledem k neexistenci vědecké lobby v parlamentu se peníze na vědu stále seškrtávají. Věda měla na údobí leden - listopad 1994 dostat 5 047 500 000 000 rublů, ale ve skutečnosti na pracoviště přitekla méně než polovina - 2 335 100 000 000 rublů. Vědci tvrdili, že z těchto peněz však jde na přístrojovou a výpočetní techniku pouze 2,4 %, ostatní spolkne řídicí sféra, platy ... K samotným výzkumníkům se dostane pouze 10 % prostředků vydělovaných rozpočtem. Fyzik Jevgenij Velichov, v osmdesátých letech jeden z předních organizátorů Akademie věd SSSR, konstatoval, že klíčové vědecké programy dostávají v Rusku až 400krát méně prostředků než na Západě.

Stát tedy peníze na vědu nemá. Jak se však dostat k penězům soukromých společností, které se v rozvinutých státech podílejí na rozvoji vědy z poloviny? Ruská věda bude dlouho závislá na prostředcích státu, dnes to představuje 95 %. Proto omezený přítok státních peněz způsobuje, že se v průmyslu (tak chudém na vědu i špičkové technologie) uplatňuje třikrát méně moderní techniky než dříve. Bez analýzy těžko poznáme, zda je špatné nebo dobré, když se výroba lisů v Rusku snížila dvacetkrát, určitě však pro společnost není příznivé, když se uplatnění automatického řízení ve výrobě snížilo údajně 80krát. Výzkumné ústavy jsou bez práce a své prostory pronajímají holičstvím a skladům. Slušně mohou nyní prosperovat jen ta pracoviště, která se svými výstupy mohou uplatnit v zahraničí. Prozatím však ruská věda bez státních peněz nepřežije.

Spor, který si Einstein nepřál

Přání velikánů minulosti bývají někdy výrazně lidská, ale přečasto je budoucnost opomene. Z životopisů Alberta Einsteina víme, že v době svého pobytu v Německu býval rád ve svém víkendovém domku v Caputhu u Berlína. Vilku si tu postavil na břehu jezera v roce 1929 a tento svůj ráj musel opustit r. 1933, kdy odešel z nacistického Německa. Zabrali ji pak úřady pro organizaci Hitlerovy mládeže a leteckou brannou moc.

Po druhé světové válce zde východoněmecká vláda ubytovávala prominentní vědecké hosty z komunistických států. Nyní, po sjednocení Německa, místní úřady vilku proměnily v turistickou atrakci. Což je přesně to, co si Einstein nepřál. Jeho snaha vyhýbat se oficiální slávě nebyla předstíraná.

A tak se o vlastnictví domku rozpoutaly spory. Jedním z uchazečů o privatizaci je i poslední Einsteinův žijící příbuzný - Eva Kayserová, 84letá druhá žena Einsteinova zetě. Celou záležitost považuje Der Spiegel za téměř tak komplikovanou jako teorii relativity...

Zemřel Alexandr Bajev, jeden z posledních svědků těžkého osudu ruské biologie

31. prosince 1994, týden přes svými 91. narozeninami, zemřel ruský molekulární biolog Alexandr Bajev. Ještě na začátku prosince projednával s americkými badateli další spolupráci obou zemí. O nelehké době sovětské vědy v lysenkovské éře hovořil otevřeně a obsáhle na stránkách Vesmíru v květnu 1989, při návštěvě naší republiky. Tehdy byl plně zaujat organizací ruské účasti na mezinárodním projektu Lidský genom.

Příklad tohoto biochemika prokazuje, jak skutečný vědec dokáže překonat i ta nejtíživější protivenství, v jeho případě 17leté věznění a nemožnost věnovat se vědě. I když se ztracený čas nikdy nedá nahradit, řečeno Bajevovými slovy ve Vesmíru před 6 lety: Když v polovině šedesátých let začal nový rozkvět molekulární genetiky, ukázalo se u nás, že pro tento obor nemáme kvalifikované síly, prostě proto, že vůbec nejsou. A tak se molekulární genetikou a genovým inženýrstvím začali zabývat biologové a biochemici, tedy lidé, kteří genetiku nikdy nestudovali a v tomto pro ně zcela novém oboru se museli doučovat a někdy přeškolovat. Proto také musel s trpkostí konstatovat: Na pracích z výzkumu lidského genomu se z 42 % podílejí USA, zatímco SSSR a ostatní socialistické země pouze 3 %.

Bajev byl svým vzděláním biochemik, který začínal studiem buněčného dýchání. Za 17 let jeho vynucené nečinnosti se zrodila molekulární biologie a on přesto dokázal nastoupit do tohoto rozjetého vědeckého vlaku. Roku 1959 začal pracovat v Engelgardtově Ústavu radiační a fyzikálněchemické biologie, ze kterého se posléze mohl vyvinout Ústav molekulární biologie. Bajev, vyhladovělý po vědě, se začal učit nové vědní disciplíně v době, kdy lidé odcházejí do důchodu, a přesto se koncem šedesátých let zrodily např. jeho práce o struktuře a funkci valinové transferové RNA, které pak měly světový ohlas.