Hnulo se systémové hnutí?

K veřejným otázkám se takto otevřeně vyjadřuji jen málo. Systémové hnutí, kterého se dotýká zmíněný Vesmír, nelze však ani u takového uzavřeného bytí, jako je mé, ponechat bez reflexe.

Jako stavební inženýr jsem se setkal s jeho jednou částí – systémovým inženýrstvím, v 70. letech, kdy u nás vyšlo několik překladů aplikované kybernetiky z amerických originálů. Již tehdy jsem to pokládal za výhledově lákavou koncepci, ale její aplikace do našich poměrů, jak jsem měl možnost poznat sám, byla omezena jen na ekonomické obory. Z tohoto období také dodnes v mých myšlenkách zakořenila upracovanost a nenápadnost existence, systémových přístupů, systémových metod i celých systémových komplexů. Proto musím souhlasit s názorem I. M. Havla z úvodní úvahy o klášterním prostředí systémových pracovníků (viz Vesmír 73, 663, 1994/12). Žádná Nobelova cena, žádné veřejné uznání; žádné místo mezi velikány oborů. Pragmatické pojetí současného chápání nejen vědy, ale celé společenské morálky posouvá tuto snahu do oblasti periferních zájmů. Jen další poodkrytá slupka v genetickém kódu, jen další číselný "pratvar" přírodního děje, jen gigantická reklama na "zázračný enzym" do pracího prášku spojuje dnešní mladé, myšlenkami bohaté mozky, vedené již od počátku ke specializaci. Teprve člověk prošlý očistcem probdělých nocí a upachtěných dnů, zaplacených ještě deformací svého fyzického života, najde idealistickou, starořeckou touhu po celistvém pohledu na stále se drolící okolní svět. Vše je rozdrobeno a rozmělněno na jednotliviny, schopné konečného zobecnění a uceleného pochopení. Iluze Gáji je potom opravdu estetický antropocentrizmus. Zachraňuje totiž pro svět zaplavený spotřebním stylem přijatelný způsob pojetí, umožňující v pojmech pochopitelných bezhlavému davu množícího se lidstva zahájit vlastní rituál ozdravující katarze v souvislostech nikoliv jen ekonomických, ale i psychických a společenských.

Více idealistů ducha i peněz, více touhy a zaujatosti. Více těch, kteří opustí osvědčené mýty a rituály, jež jsou do jejich žití vneseny výchovou determinovanou příslušností ke generaci rodičů a vrstevníků. Kolik odvahy je třeba k popření vlastního každodenního zařazování do osvětleného proudu úspěšných. Odříkání, tápání, pochybnosti, na jejichž konci jsou opět další otázky, ne, to není lákavá cesta. Ale právě zde se reflektují ony nové systémy, spojitosti nepopsaných desek myšlení, nové posuny v mýtických pravdách i rituálních samozřejmostech. A to platí nejen ve vědě, ale i ve víře a v životě vůbec.

Omlouvám se za nesystémovou reakci na poslední číslo Vesmíru v roce 1994 a přeji všem jeho tvůrcům hodně zdraví, silného odhodlání a dobré vůle po celý rok 1995.