Otakar Batlička (12. 3. 1895 – únor 1942)

„Bylo asi půl čtvrté ráno, když pojednou les ožil! Ptáci spustili povyk, zprvu jen několik jich přelétlo mýtinu, po chvíli již celá hejna s křikem opouštěla prales... Teď i opice zmateně prchají z pralesa!... Na kraji mýtiny se objevil černý pruh. Z lesa se jako láva vyvalila obrovská, živá řeka – mravenců.“ A dva přátelé, kteří se vyčerpaní vraceli z přírodovědné výpravy a tábořili právě na mýtině, museli tvrdě bojovat o život s touto „živou řekou“, jak byla povídka nazvána. Ano, je to přehnané líčení pohybu a působení cestujících „legionářských“ mravenců. Tak jak bylo většinou vyprávěno i o pohyblivých píscích, člověku nebezpečných chobotnicích, obrovských úhořích vyřinuvších se z prasklého akvária či svítících broucích věštících smrt, nejrůznějších přírodních jedech a jedovatých plazech a mnoha jiných. Právě pro tuto napínavost ale tyto povídky tak hltali mladí čtenáři předválečného a ještě začátkem války vycházejícího „Mladého hlasatele“ a těšili se na každé další číslo, ve kterém bezpečně nalezli (spolu s pokračováním Foglarových „Rychlých šípů“) další „díl“. V některých z nich to určitě i v tomto hávu – nebo právě proto – vzbudilo zájem o přírodní jevy a vyvolalo touhu je někdy v budoucnosti blíže poznávat.

Autorem těchto povídek byl Otakar Batlička, který hodně z toho, co takto umocněně líčil, znal ze své vlastní zkušenosti a z vyprávění jiných. Ve čtrnácti letech (1909) totiž utekl z domova, a to rovnou do Jižní Ameriky. Procestoval pak celý svět a zažil řadu dobrodružství. Při svých schopnostech zvládl nejrůznější povolání, takže dělal na lodích plavčíka, kormidelníka, telegrafistu, jinde pak potápěče, gauča, a dokonce i policistu.

Domů se definitivně vrátil až několik let po první světové válce, ale jeho znalost všech světových jazyků a indiánské řeči guaraní mu nebyla moc platná. Neměl maturitu. Před svým útěkem se totiž nepohodl s profesorem přírodopisu (sic!) na Gymnáziu na Smetance. Složil pak nevídanou maturitu života i z přírodopisu úplně jinak.

Za první republiky se tedy Batlička živil opět jak se dalo, včetně zaměstnání nočního hlídače, tramvajáka a průvodce cizinců. Byl výborný střelec a získával tu své vavříny. Již jen jako amatér se věnoval své zálibě, radiotelegrafistice, s vlastnoručně vyrobenou vysílačkou. Alespoň tímto způsobem se dál mohl toulat po světě. Na začátku německé okupace se stal členem odbojové skupiny „Obrana národa – Východ“ a navázal radiotelegrafické spojení s Moskvou a Londýnem. Po odhalení byl zatčen a v únoru 1942 v Mauthausenu zastřelen.

Jeho pamětní deska je umístěna v Čiklově ulici na domě číslo 7, v nuselském údolí pod vyšehradskými šancemi. Tam byl od dětství doma. Otakar Batlička se narodil 12. března 1895, takže letos od té doby uplynulo právě sto let. (Kdo by si chtěl o něm přečíst více, může nahlédnout třeba do předmluvy knihy „Na vlně 57 metrů“ nebo do druhého rozšířeného vydání „Na vlnách odvahy a dobrodružství“, obě vydal Profil v Ostravě 1965 a 1987; informace v prvně jmenované knize jsou podány ve stylu Batličkových povídek a zaměřeny na mládež, nicméně se zakládají na faktech.) ¹⁾