Šťáva z brambor

Většina čtenářů Vesmíru asi ví, že ty tak běžně pojídané brambory jsou vlastně jedovaté. Kdysi pohrdané jako potrava chudiny, dnes dík prapodivně fungující “neviditelné ruce trhu″ spíše pochoutka pro úspěšné podnikatele. Měli by na to myslet, když všude málo vítaní chudí lidé jsou nyní “cenově chráněni″ a oni sami jsou tak nepostradatelní. Ale dosti žertů.

Jedovatost bramborových hlíz způsobuje přítomnost alkaloidu solaninu. Ten se teplem neničí a záleží na odrůdě či stáří brambor, kolik jej do sebe dostaneme. Nejvíce jej obsahují brambory nezralé nebo naopak staré, naklíčené. Toto připomenutí skutečnosti však nemá nikoho strašit. Z vlastní praxe přece víme, že se jedovatost brambor v naší kuchyni nijak neprojevuje. Vzácné jsou výjimky, a to ještě projevené za zvláštních okolností. O jedné z nich přednášeli na sympoziu Mezinárodní společnosti soudních toxikologů K. Gonmori a N. Jošijoka z oddělení soudního lékařství na Univerzitě v Akitě (Japonsko).

Japonci brambory téměř nejedí. Kdo byl v Japonsku, dostal je tam na stůl spíše jen jako host, jehož evropské zvyky měly být takto uctěny. A to zpravidla jen v jednom exempláři! Jako delikatesu! Japonci dbají pečlivě o své zdraví a tak tam “kvetou″ různé časopisy, které je v tom podporují a doporučují jim recepty na přípravu vlastních lektvarů, jež by jim pomohly jejich zdravotní stav ještě zlepšit. Jeden takovýto měsíčník začal dokonce doporučovat užívání bramborové šťávy při žloutence, proti vysokému tlaku, na žaludeční vředy a proti rakovině!

Když si jedna sedmdesátiletá žena podle jejich receptu šťávu z brambor připravila (tj. oloupané brambory nastrouhala a vymačkala v látkovém uzlíčku) a šťávu vypila, docela slušně se přiotrávila. První potíže se u ní objevily již po půl hodině, potom byla převezena do nemocnice, kde zvracela a měla krvavý průjem. Pobyla si tam skoro měsíc.

Zmínění učenci začali později zkoumat vliv uložení brambor na obsah α-solaninu v hlízách (v ledničce, za oknem atd.) Nejvíce jej nacházeli v bramborách ponechaných za oknem a na světle vůbec. Brambory tam zezelenaly. Potvrdily tak jen vlastně již dávno známé zkušenosti o nebezpečí vyskytujícím se u zelených brambor. Dočteme se o tom třeba již ve Vondráčkových “Otravách″ z r. 1935.

Pokud se týče japonské paní, můžeme trochu stejně zapochybovat, jak to vše vlastně bylo. Do hlíz se tam mohlo natáhnout z okolí i něco, co účinek ještě zhoršilo, ne-li otravu přímo způsobilo (např. insekticidy atd.). Co se týče nás, měli bychom poslouchat rady, uváděné ve všech našich toxikologiích, o pečlivém výběru spotřebovávaných brambor. Což dnes budeme moci jen stěží uskutečnit. Pokaždé si totiž přineseme domů brambory zcela jiné kvality a není žádnou vzácností, když z nich, za drahé peníze zakoupených, vykrájíme polovinu zčernalých částí. Copak asi takové brambory všechno obsahují? Ale to není vlastně starost nás “chudších″. Těch, co pod tlakem “neviditelné tržní ruky″ přecházejí “viditelně″ na rýži a těstoviny. Ty solanin neobsahují. Doufejme jen, že nám je nějací podnikatelé, v potřebě udržet nutný vysoký standard svůj a své rodiny, také nezdraží. (Contributions in Forensic Toxicology, str. 247, Lipsko 1994)