Šílenec a blázen v češtině

Důvody pro zvýšenou frekvenci těchto slov a jejich odvozenin v poslední době mohou být jak věcné (zvýšený výskyt duševních chorob), tak čistě fonetické – dlouhý vokál je foneticky výhodný, protože v citově vypjatých formulacích jej lze libovolně prodloužit, také počáteční š- charakterizuje řadu expresiv.

Expresivita zkoumaných slov má dvě základní polohy: první přímo navazuje na primární význam – sem se řadí užití odkazující k pomatenosti, nerozumnosti či pošetilosti; druhá plní jen čistě intenzifikační funkci – oblíbeno je např. příslovce šššíííleně.

V češtině mají tato slova tradici, vyskytovala se už ve 14. – 16. století, mimo jiné i jako příjmení Bláz(e)n a Šielenec. Obě stála v opozici k adjektivu múdrý. V Jungmannově slovníku jsou tyto dvě čeledi zastoupeny hojněji, už i v přenesených významech. Z jejich novočeských užití pak je zřejmé, že jejich frekvence neustále vzrůstá a v sémantické struktuře, původně rozdílné, došlo k vzájemnému prolínání. (Naše řeč 77, 160, 1994)