názvosloví, terminologie a nomenklatura

Nedávná živá diskuse na stránkách našeho časopisu o názvech ptačích rodů a druhů (viz Vesmír 74, 227, 1995/4 a Vesmír 74, 393, 1995/7) vyvolaná úplným systémem českých jmen ptáků vypracovaným v překladu “Atlasu ptáků světa″ mne zaujala mimo jiné tím, jak se v ní střídají termíny názvosloví (terminologie) a nomenklatura. Jsou to synonyma, anebo je mezi nimi významový rozdíl?

Slovo nomenklatura (dříve též jmenosloví) je výraz starý, znala už ho latina s významem “seznam jmen″ (nomen = jméno, calare = nazývat), užívalo se ho ve středověku a žije dodnes. Přísně vzato, měli bychom tento název užívat vždy tam, kdy jde o soubor pojmenování nějakých elementů jakožto systematických jednotek určitého celku, či jednodušeji, kde jde o systém (soustavu) názvů jednotek v nějakém oboru lidské činnosti. (Existuje např. i nomenklatura funkcí, nechvalně známá z dob minulého režimu.)

Naproti tomu označení terminologie neboli názvosloví (doslovný překlad) je původu novějšího. Jeho základem je lat. slovo terminus s původním významem “hranice, mez, konec″ a tento význam žije dodnes: i pro nás znamená slovo termín “mez, lhůtu″. Během doby nabylo však další význam, totiž “pojmenování (jednoslovné i víceslovné) s přesně vymezeným významem″ neboli “odborný název″; a tak do terminologie patří nejrůznější názvy v jednotlivých oborech, z nichž některé ovšem jsou společné více oborům, a jde při tom nejen o jména jednotlivých objektů či jednotek, ale též o názvy vlastností, kvalit, vztahů, činností a dějů vůbec atp. I když i v terminologii jde v podstatě o jistou soustavnost, neplatí tu strohá systematičnost.

Vzniká nyní otázka, zda chápat nomenklaturu jako speciální součást terminologie, anebo ji pod terminologii nezařazovat. Teoretické názory na tuto věc se různí – např. někteří francouzští odborníci soudí, že je třeba lišit terminologii jakožto souhrn jednotek označujících abstraktní pojmy nějaké vědy apod. od nomenklatury jakožto soustavy jmen věcí: rostlin, živočichů, chemických individuí. – Skutečná jazyková praxe (nejen ve Vesmíru a nejen v češtině) ukazuje však spíše k tomu, že označení terminologie/názvosloví se chápe ve významu širším, obecnějším, zahrnujícím i nomenklaturu, zatímco název nomenklatura se užívá příležitostně jen v oné pikantnosti speciální. Znamená to tedy, že když jde autorovi o systematické seznamy jmen jednotek jistého oboru (většinou to bývá v botanice, zoologii a chemii), může užít buď označení nomenklatura (což je přesnější), anebo terminologie/názvosloví, což je méně určité, obecnější. Dodejme, že obdobně postupují i autoři píšící německy, anglicky nebo francouzsky. Vzájemný vztah obou možností pěkně ukazuje formulace Julia Komárka (Vesmír 74, 225, 1995/4): “Tam, kde má latinská vědecká terminologie nomenklaturu ternární,...″.

Řeklo by se, že slovo termín má povahu mezinárodní. Ale věc není tak jednoduchá. Např. němčina má jednak podobu Termin, avšak jen ve významu “lhůta″, jednak lat. podobu Terminus (množ. č. Termini) s platností “odborný název″. V angličtině a francouzštině nacházíme jenom zkrácenou podobu term, resp. terme, a to velmi zhruba řečeno jak ve významu “lhůta″, tak “název″. – Podoba term se však nyní objevuje – vlivem angličtiny a francouzštiny – i v českém názvosloví matematicko-logickém (např. můžeme číst o termech propozice, implikačního vztahu nebo sylogizmu). Obecně by bylo možno říct, že název term je míněn jako znak nebo řada znaků nějaké formalizované teorie, který označuje nějaký sledovaný objekt dané teorie. Sám neumím dost dobře posoudit, jaké přednosti má tento název ve srovnání se zcela vžitým výrazem člen (srov.: dvojčlenný vztah, členy sylogizmu apod.). – Pro úplnost ještě dodávám, že term je i odborným názvem ve fyzice (číslo udávající energii mikrofyzikálních systémů).

Přece jen mi to nedá, abych se nakonec nevrátil k oné záležitosti s ptačí nomenklaturou. Přiznám se, že už si po léta říkám, zda je to opravdu potřebné, aby každý sebeexotičtější nebo nevýznamný druh organizmů měl český název. Ale samozřejmě mít jej může, proč ne; jeden z diskutujících je dokonce přesvědčen, že vytvoření těchto názvů pro všechny druhy je nanejvýš žádoucí. Je to věc diskuse a jsem si vědom toho, že vést hranici mezi organizmy, pro které je český název potřebný, a pro které zbytečný, je úkol těžko řešitelný. Pěkně to pověděl jeden z diskutujících (na str. 228): doporučuje užívat české názvy podle vlastní úvahy každého autora a nezapomenout připojit název vědecký. Co však je rozhodně věc nežádoucí a nebezpečná, je měnit ve větší míře vžité české názvy (k čemuž bohužel došlo); vede to opravdu ke zmatkům. Ovšem ani užívání názvů vědeckých, tedy latinsko-řeckých, není bez problémů: v nejednom případě vzniká otázka, jak název psát, kterého je rodu, popříp. jak jej skloňovat. Kupř. Pachycephala, anebo Pachycefala? Anas boschas, Stryx, Tetrao; podobně i v říši rostlinné: Carex, Phytelephas, Elaeis. Nouzovým řešením je v některých případech prostě neskloňovat, což však není příliš vhodné.

Tvořivá schopnost češtiny je opravdu podivuhodná, stejně jako vynalézavost a vytrvalost terminologů. Nevysuzuju však z toho, na rozdíl od jednoho z diskutujících (jediného agresivního a vysměvačného), že “vzdělaní Češi jsou blázni″. Zní to sice obdobně jako proslulý paradox lháře, ale zde o paradox nejde, neboť tento výrok má dvě řešení: buď je autor sám také blázen, anebo je nevzdělanec. Ale tak on to jistě nemyslel (ale řekl).