Juka

Juka druhu Yucca elata má mít jediného, věrného opylovače. Měl by jím být mol Tegeticula yuccasella. Samičky tohoto mola obletují v noci květy juky, které v té době nejvíce voní. Sbírají pyl z prašníků jednoho květu a navštěvují vaječné buňky květu druhého. Když zjistí, že nebyly dosud navštíveny nějakou jinou samičkou, nakladou do ní jedno vajíčko a přidají k němu hrst pylových zrn. Dobře vědí, že je to nutné, aby se mohl začít rozvíjet plod a vylíhnuté housenky měly z čeho žít. Starají se tak pečlivě o opylování juky, která jim za to poskytuje útulek a stravu. Byla by to opět jedna pěkná, dávno vzniklá “idylka″ vzájemné závislosti a užitečnosti.

Jenže housenky mola plod poškozují, takže nedozraje. (Vývoj housenek trvá několik let, čímž je zaručena budoucnost mola v případě, že by třeba juka v některých letech neměla květy.) Při určitém přemnožení mola a nenasytnosti housenek by se však mohla nakonec rostlina obávat o svou budoucnost. A tak se ukázalo, že si juka vyvinula protiopatření. Přišli na to či alespoň si to takto vykládají C. D. James a spol. z Univerzity Nového Mexika v Las Cruces (USA).

Juka uvedeného druhu kvete plně jen dva týdny. Když zmínění učenci sledovali její květy, s překvapením zjistili, že z 11 786 sledovaných květů dalo plody jen 699. Ostatní byly hluché bez ohledu na to, zda byly či nebyly napadeny housenkami! Kupodivu totiž jen květy opylené ve zjištěném krátkém období 5 dní z těch čtrnácti dají plody! Nic na tom nezmění ani ruční umělé opylení, ani vliv různých okolních podmínek, jako jsou teplota, počasí atd. S květy, které jsou hluché, zahynou i vylíhnuté housenky a tak si James a spol. myslí, že to vše je obranná strategie juky proti přemnožení jinak užitečných a tak potřebných molů.

Potud vědecké sdělení. Při čtení zprávy člověka hned napadne, jestli uvádění takovéhoto mola jako opylovače juky je vůbec na místě. Vždyť jeho housenky opylené květy vyžerou a nic z nich není. I proto se v této souvislosti zdá být méně správné následné připomenutí vzájemné závislosti mezi fíkovníkem a drobnými vosičkami, zjištěné již před lety. A nesrovnatelné s názorem Jamese a spol. by bylo např. skutečně idylické “prastaré soužití″ mezi motýlky chrostíkovníky a stromy rodu Zygognema (Vesmír 64, 483, 1985/9). Skutečnou roli v opylování u juky by prý mohly hrát drobné mušky stínomilky z rodu Pseudocalliope, jak na to bylo později upozorněno. (Oikos 69, 207, 1994, Nature 368, 588 a 604, 1994)