Jedle a tektonika

Průběh teplot ve čtvrtohorách nejlépe odráží klimatická křivka konstruovaná z izotopového poměru δ¹⁸O v hlubokomořských vrtech. Problém spočívá v tom, že poměr obou stabilních izotopů kyslíku je sice závislý na teplotě, ale zároveň je ovlivňován množstvím sladké vody vázané na pevnině. Obvykle předpokládáme, že tato voda tvoří ledovce, ale stejně dobře si umíme představit situaci, kdy dojde jen k menšímu ochlazení, při kterém je sladká voda vázána do menších ledovců, jezer a zásobníků podzemní vody. Z hlediska izotopové křivky δ¹⁸O bude výsledek stejný - velká ledová doba zanechá stejný záznam jako pouhá chladná oscilace, při níž je velké množství vody vázáno na pevnině jinak než v ledovci.

Význačný holandský palynolog W. H. Zagwijn rozlišuje oba klimatické typy zvláštní kombinací tektonického modelu pobřeží severní Evropy a vrstev obsahujících pyl. Velká ledová doba totiž způsobí váhou kontinentálního ledovce stlačení pevniny o několik desítek metrů. Při oteplení ledovec rychle roztaje a moře pevninu zalije. Pevnina reaguje na odlehčení mnohem pomaleji, postupným výzdvihem. Moře ustupuje a na jeho místo se vrací les. A teď přijde to hlavní: Pokud v tomto lese rostla jedle, tak v podloží vždy narážíme na mořské sedimenty. Jev intepretujeme tak, že po velké době ledové přichází velká doba meziledová. Jedle totiž vyžaduje oceánický typ klimatu, ve kterém se poměrně chladná a vlhká léta střídají s nepříliš studenými zimami. Naproti tomu, objeví-li se v holandských sedimentech pyl smrku, který snese chladnější, kontinentálnější zimy než jedle, mořské sedimenty v podloží nenalezneme, protože v tomto případě šlo o chladnější a teplejší vlny celkově vyrovnanějšího, studeného, ne však extrémně chladného klimatu.