Sir A. C. Doyle a tropické nemoci

Mnozí čtenáři příběhů Sherlocka Holmese patrně vědí, že jejich autor Sir Arthur Conan Doyle (1859 – 1939) začínal svou životní dráhu jako lékař, i to, že v dospělém věku holdoval spiritizmu. Méně se ví o jeho zájmu o tropickou medicínu a parazitologii, jak to zajímavě uvádí W. A. Sodeman Jr. v lednovém čísle American Journal of Tropical Medicine and Hygiene (50: 90 – 101, 1994).

S touto problematikou přišel Sir Arthur do styku už během své přechodné čtyřměsíční kariéry lodního lékaře na parníku do západní Afriky. Své lékařské praxe praktického a později očního lékaře v Londýně se vzdal krátce po r. 1890 a věnoval se pak výlučně literatuře (první román o Sherlocku Holmesovi mu vyšel r. 1887, naposled se tato postava objevila v povídce r. 1927). Jeho příběhy se odehrávají v ovzduší viktoriánské Anglie, které prostoupilo i Doyla samotného. Vždy zůstal viktoriánem a zastáncem ducha britského impéria. Proto není divu, že se stal válečným dopisovatelem za Kitchnerova tažení proti Mahdimu v Egyptě r. 1897 a že s nadšením sloužil i jako lékař dobrovolník v tzv. burské válce v jižní Africe. Vybudoval nemocnici v Blomfonteinu, hlavním městě okupovaného Oranžska. To vše vedlo k tomu, že tento bývalý lékař měl dobré znalosti tropických nemocí a že si svůj zájem stále udržoval. Proto ho mohli ještě r. 1910 požádat o úvodní přednášku pro mediky v nemocnici St. Marys v Londýně, v níž se pak podrobně zmínil i o pracích Patricka Mansona o tropických filariózách a Ronalda Rosse o malárii.

Jeho zájem o prvky tropické medicíny se obráží i na jeho příbězích. V povídce „Znamení čtyř“ (1890) líčí malarickou oblast zamořenou moskyty tak sugestivně, jako by již znal souvislost malárie a komárů, ačkoliv přenos prokázal již zmíněný Ronald Ross až r. 1897. V dalších jeho povídkách se setkáváme s leprou, tyfem, žlutou zimnicí a jedovatými hady.

Zcela zvláštní tropickou nemoc použil v příběhu “ Dobrodružství umírajícího detektiva“. Mimořádně vychytralý vrah v něm zavraždí svou oběť injekcí mikroorganizmů působících „nemoc kuliů na Sumatře“ a pokusí se pak stejným způsobem sprovodit ze světa i samotného Holmese. Ten se však úskokem injekci vyhne, nicméně předstírá nemoc se všemi příznaky, jimiž by trpěla nebohá oběť, a při předstíraném umírání dokonce vyláká ze „zlosyna“ jeho doznání. Podle příznaků a faktu, že vrah si dal tu práci a patogeny kultivoval na agarové půdě, a dále podle země původu nemoci a vysoké úmrtnosti, kterou tato nemoc způsobuje, se prý dají vyloučit původci antraxu, moru či riketsií a jiných nemocí. Dr. Sodeman vlastně sám svým způsobem vyřešil detektivní záhadu a dospěl k názoru, že nákaza, kterou sir Artur tak podrobně vylíčil, je původce melidiózy čili pseudomalleu, které působí bakterie Pseudomonas pseudomallei. Ta se skutečně v jihovýchodní Asii vyskytuje a jejím „rezervoárem“ jsou divoká i domácí zvířata. Nemoc byla poprvé popsána r. 1912 z Rangoonu v Indii (Indian Medical Gazette) podle akutní septikemické formy, která byla spojena s injikováním mezi narkomany a během několika dní se vždy rozvinula ke smrtelnému konci. Byl Sir Arthur schopen tak rychle předjímat nové výsledky? Podle jeho zájmu o tropické nemoci, soudí autor článku, je to velmi pravděpodobné a zdá se, že všechny nepřímé důkazy pro to svědčí. I když literatura o autoru Sherlocka Holmese je nesmírně rozsáhlá, tyto aspekty jsou patrně nové. Je potěšitelné, že se v jeho díle, dnes působícím už dosti archaicky, dají ještě nalézat nové stránky, zajímavé zvláště pro biology.