Integrace badatelské sféry s moderním podnikáním ve světě vyhrává

Sophia Antipolis

Pohybujete-li se na Azurovém pobřeží v trojúhelníku mezi městy Grasse – Cannes – Nice, jistě neuniknou vaší pozornosti silniční ukazatele a někdy i orientační tabule a plánky s nápisem „Sophia Antipolis“. Jak se přibližujete ke starobylým Antibám (Antibes), houstne silniční síť se složitými křižovatkami a s propletencem nájezdů, nadjezdů a podjezdů a s ní počet zmíněných ukazatelů. „Co to jen může být?“ řekne si většina stále hojnějších návštěvníků. Že by nové město, které v žádném atlasu ještě není? Nebo nějaké nové Casino, když to slavné v nedalekém Monte Carlu už nestačí?

Nic takového. Sophia Antipolis je totiž pozoruhodná supermoderní technopolis – město či městečko vědy a techniky nebo, chceme-li, mezinárodní vědeckotechnologický park nejvyšší úrovně. Přesto se u nás zatím o něm málo ví. Park má nesouvislý areál a je rozmístěn do několika více či méně samostatných celků oddělených komunikacemi a dokonale ukrytých v porostech makchií, vždyzelených dubů a statných borovic. Ty tam ovšem vyrostly dávno před založením tohoto pravděpodobně největšího a nejlépe situovaného vědeckotechnologického parku v Evropě. Jeho výstavba ještě zdaleka není dokončena – nacházíme zde ústavy a laboratoře fungující řadu let, další jsou rozestavěné a jiné ještě ve stadiu velkolepých inženýrských plánů.

Začalo to vlastně r. 1968, kdy Francis Palmero, předseda hlavní rady departmentu Alpes-Maritimes, vyjádřil ve francouzském národním shromáždění za svůj volební obvod souhlas s výstavbou vědeckotechnologického parku v této oblasti v intencích vládní politiky pro vědu a technologický pokrok. Zdůraznil při tom, že přírodní a sociální podmínky departmentu skýtají pro podobnou akci velmi dobré předpoklady. Po zásadním rozhodnutí vlády byla roku 1969 ustavena nevládní Asociace Sophia Antipolis a byla vypracována podrobná koncepce „Cité des sciences et de la sagesse“ (doslova: Města vědy a moudrosti). Roku 1970 bylo vymezeno první pásmo terénních úprav na Valbonnské plošině a zřízeno ekonomické sdružení Salvator, odpovědné za další práce. O dva roky později (1972) pak meziministerský výbor prohlásil akci za prvořadou záležitost celostátního významu a vyčlenil pro ni plochu 2 300 hektarů, zasahující do katastrů obcí Antibes, Biot, Mougins, Valbonne a Vallauris. Byly zapojeny správní a ekonomické orgány a práce se rozběhly plným tempem. Úzkostlivě se dbalo na to, aby nebyl zbytečně pokácen ani jediný strom. Jakmile byl některý stavební tematický soubor včetně příjezdových komunikací a parkovišť dokončen, ihned se přikročilo k jeho “osídlení“. A tak sem, do příjemného prostředí ve stínu vzrostlých stromů, modernách laboratoří, útulných vil pro zaměstnance s rodinami, pro stážisty i hosty, konferenčních pavilonů, ale i plaveckých bazénů a sportovních hřišť přicházejí pracovat, přemýšlet, navzájem komunikovat a společně žít studenti, učitelé, vědečtí pracovníci a manažeři průmyslu z celého světa – zatím asi 60 různých národností.

Vědecký výzkum a výuka se zde soustřeďují na přírodovědnou, lékařskou a technickou problematiku životního prostředí člověka. Studují se možnosti dokonalejších způsobů bydlení a výstavby měst, získávání a využívání obnovitelných zdrojů energií, zejména sluneční energie a vody, možnosti udržení rovnováhy mezi produktivitou zemědělství, chemií, ochranou přírody a zdravím člověka apod. Nechybějí tu špičková elektronika, molekulární biologie a biochemie, studium implantace náhradních lidských orgánů, experimenty mikrobiologické a farmakologické, vývoj nových telekomunikačních prvků atd.

Provoz tak ojedinělé technopole, označované také jako „Parc d’activités international de Sophia Antipolis“, je ovšem velice náročný organizačně i finančně. Hlavním vládním garantem celého velkolepého programu je proto C.N.R.S. (Centre National de la Recherche Scientifique – Státní ústředí vědeckého výzkumu) a místní odbornou záštitu převzala mladá, teprve r. 1966 zřízená univerzita v Nice. O rychlém růstu městečka svědčí i počty zaměstnanců: r. 1975 to bylo 385 osob (tj. 0,14 % činných osob celého departmentu), r. 1982 už 3 700 (tj. 1,3 %) a 1990 plných 12 460 (tj. 3,9 %). Pokud jde o profesní složení, mohou být čísla zajímavá i pro naše vědecké ústavy: v Parku pracuje 10 % nejvyšších a 45 % středních vědeckých kádrů, 18 % techniků a dílenských mistrů a 27 % úředníků a dělníků. A jaké jsou perspektivy Parku? Plánuje se zdvojnásobení rozlohy v nejbližší době, tj. rozšíření o dalších 2 400 ha z katastrů 7 nejbližších obcí. Vzdálenějších 6 obcí poskytne v další fázi 1 600 ha a konečně ze sousedního departmentu Var má být v parku přičleněno území mezi městy Draguignan – Fréjus – St-Raphaël o rozloze 8 000 ha. Jsme-li již u čísel, dodejme, že r. 1991 navštívilo Park služebně přes 2 000 vědců a průmyslových manažerů, z toho asi polovina ze zahraničí.

Sophia Antipolis dostala svůj neobvyklý název podle jména starořecké osady Antipolis. Tak nazývali totiž obyvatelé původní řecké Nikaie (dnešní Nice) sídlo ležící na protější straně téhož mořského zálivu, tedy „město naproti“ – Antipolis. Z tohoto označení vznikl pak název současného velkoměsta – Antibes. Slovo sophia znamenalo v Řecku vědění, moudrost (srovnej časté názvy např. Agia Sophia, tj. svatá moudrost čili chrám Boží moudrosti). Spojení Sophia Antipolis vyjadřuje tedy „Moudré Antiby“. Stálí i přechodní obyvatelé tohoto sídla se sami nazývají Sophipolitains – Sophipolitané, na rozdíl od obyvatel města Antibes, kteří si dodnes říkají Antipolitains nebo Antibois.

Kdo by se domníval, že vědeckotechnický park je něco jako svérázný skanzen, kam může přijít každý z pouhé zvědavosti, mýlil by se. Park rozhodně není určen k obdivování turisty, ale je to instituce vyžadující klid k práci. Klid a návštěvní kázeň se zde skutečně dodržují. Všichni si tu váží toho, že francouzský stát investuje značné prostředky k velkorysé integraci vědy, techniky a urbanistické kultury ve prospěch budoucích pokolení celého lidstva. Sophia Antipolis je toho nejlepším dokladem.

Umění podnikat ve výzkumu

[...] Na Západě jsou vědecké parky prostředkem pro zakládání malých a středních firem. A aby takové zakládání malých podniků v oblasti high-tech bylo pro ty, kteří se do toho pustí, pokud možno co nejbezpečnější, aby nezbankrotovali, na tom by měla mít zájem především vláda. U nás je to také naprosto nutné... Když jsem byl v Irsku, tak tam uváděli příklad, jak někdo v Shannonu založil softwarovou společnost a za rok měl 80 zaměstnanců. Proto si myslím, že vědecké parky by mohly být jakýmsi iniciátorem toho, aby se vytvořila nová sféra, kde se bude muset pracovat velmi kvalitně, a že to bude konkurence nejrůznějším akciovým společnostem, které se tak či onak budou muset zaktivizovat a v nichž se dosud nikdo nemohl spolehnout na nikoho, a výsledek byl vždy nedotažený [...]

Pokud nedospějeme k závěru, že umíme prodávat především vlastní myšlenky, tak jsme ztraceni. Když jsem byl na konferenci v USA, dali mi jednoznačně najevo: „Prosím vás, nevozte sem zboží, které tady máme. Přivezte nové věci, nové myšlenky a úspěch je zaručen. My vám nabízíme naše obchodní sítě...“

Na činnosti vědeckých parků by se měla podílet i obec, která by měla přispívat nejrůznějšími způsoby, např. nabídkou některých objektů a ploch.

Jak je na tom naše věda s podnikavostí?

Chybí. Proklamování, že věda je součást kultury a že je povinností státu na ni přispívat, jistě platí, ale jen v tom případě, když se ta věda dá prodat. Ale v případě, že se dá prodat, se prodat musí. Všichni to tak dělají. Já mám třeba v Německu známé, kteří jakmile skončí vědeckou kariéru, podílejí se ve stáří na nějakém podnikání, eventuálně to, co vymýšleli za dlouhá léta výzkumné činnosti, se pak snaží vyrobit, byť v několika kusech, a zákazníkům a výzkumným organizacím dodat. Je to svým způsobem i jakási seberealizace, kterou každý potřebuje [...]

Myslím si, že jsme národ, který to má v genech. V minulosti jsme byli průmyslovou částí Rakouska-Uherska a může se zdát, že ta generace je již pryč, ale pořád zde jsou lidé, kteří odvádějí precizní práci, a toho se musíme chopit. Když to nejde v rámci velkých institucí, tak to musí udělat instituce malá, skupina, která se takto vyzbrojí a bude někde konkurovat a bude příkladem pro ostatní. Jestliže např. vláda udělila úlevy tisku, myslím si, že na stejné úrovni jsou podniky, které vzniknou na bázi high-tech – to je velice riskantní záležitost [...] V zahraničí je úpadek takových firem poměrně malý, protože každý stát se brání, aby se tomu tak stalo. To není obyčejné obchodování, ale obchodování s nejmodernější technikou [...]