Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Sarajevo a vodíkový balon

 |  5. 6. 1994
 |  Vesmír 73, 312, 1994/6

Po vzlétnutí prvních balonů se našlo hodně staromilců, svolávajících na letecké choutky svých současníků hromy a blesky. Exploze a požáry balonů nebo vzducholodí plněných vodíkem a desítky prvních lidských obětí jim hned daly za pravdu. Tehdejší konzervativní prognostik prohlásil, že během budoucích let se stane ještě několik takových neštěstí, a pak už konečně lidstvu dojde, že má zůstat na zemi.

Nebezpečný vodík v balonech nahradilo drahé helium nebo horký vzduch, současně vznikla letadla. I ta mají své mouchy. Ke shození velikánského letadla z oblohy stačí kulička elastické trhaviny v kazeťáku. Nejen to. Letadla mohou létat třeba bezpečně, ale lidem v blízkosti letišť ztrpčují život hlukem. Pro obyvatele Sarajeva je to dnes bohužel hluk přinášející aspoň nějakou naději. Neslyšel jsem ale, že by právě teď obyvatelé italské Ancony, odkud vede letecký most do Sarajeva, chodili kolem letiště s protestními transparenty. Lidský rod má naštěstí jednu dobrou vlastnost, že se v případě velkého průšvihu dokáže povznést nad průšvihy trochu menší. A tak třeba připouštíme únosnost malého, ale přece jenom nenulového rizika, že letadlo plné jídla pro Sarajevo by se po technické poruše nebo po zásahu raketou mohlo zřítit na obytné domy nezúčastněných lidí.

Možná jste začátkem roku viděli na ČT1 dvoudílný australský film Oteplování Země. Pokud ne, jde tu o to, že spálením miliard tun fosilních paliv se naše Země během tohoto století ocitla ve „skleníku“ především z oxidu uhličitého. Po spálení jednoho atomu uhlíku vznikne jedna molekula CO2. I bez hlubších znalostí chemie je z tohoto vzorce vidět, že z každé tuny spáleného uhlí (ropy, plynu, dřeva) vzniknou podle obsahu uhlíku tak dvě až tři tuny oxidu uhličitého. Spalujeme pořád vesele dál, takže skleníkový efekt poroste. Většina vědců se shoduje v odhadu, o kolik stupňů Celsia za několik desetiletí stoupne průměrná teplota, o kolik metrů vystoupí hladiny oceánů vlivem teplotní roztažnosti vody a tání polárních ledovců. Dá se odhadovat, jak bude z vyprahlé země mizet pitná voda, jak a kde se budou zaplavovat mořem rozsáhlé úrodné nížiny, kolik set milionů vyhladovělých lidí se dá na pochod.

První díl australského filmu se věnoval historii klimatu. Naše Země prokazatelně procházela četnými klimatickými šoky, které způsobily tu vyhynutí nějakých živočichů, tu stěhování národů. Nejbližší klimatický šok připravujeme svým vnukům sami. Co se proti tomu dá dělat? Je to jednoduché – neokysličovat pořád taková kvanta uhlíku. U nás v Čechách konkrétně – přestat si lhát, že naše uhelné elektrárny po zahájení drahého odsiřování exhalací začnou být ekologicky neškodné, nebo že plynofikovaný Temelín bude ekologičtější než Temelín jaderný.

Kdo čekal, že tvůrci australského filmu doporučí jadernou energetiku, nedočkal se. Mezi mnoha záběry větrné elektrárny a slunečních kolektorů, pro energetické potřeby lidstva směšně nedostatečných, průvodce pořadem pronesl jen tak na okraj prognózu, že začátkem příštího století dojde ještě k několika vážným haváriím jaderných elektráren, takže lidé už konečně od jaderné energetiky upustí.

Vzpomněl jsem si na vodíkový balon z počátků letectví a na Černobyl. V černobylském reaktoru neexplodoval vodík. U něj bylo nejhorší, že začaly hořet stovky tun grafitového moderátoru a požárem se do vzduchu vypařila většina radioaktivního paliva. V moderních reaktorech ale grafit není, voda je nehořlavá. A že je Temelín zastaralé sovětské konstrukce? Dnes, když máme na stolech západní nebo orientální výpočetní techniku a po silnicích jezdí čím dál víc aut stejného původu, se podceňování čehokoliv sovětského nebo ruského šíří velmi snadno. Ke všemu je tu naše historicky podmíněná averze. Německý Bundeswehr ale takovou chybu neudělal a z výzbroje bývalé NDR si ponechal stíhačky MIG-29 právě s poukazem na jejich nepřekonatelné parametry. Přitom jde o letadla konstrukčně osmnáct let stará. Samozřejmě, byla do nich dodatečně instalována modernější elektronika.

V nedaleké budoucnosti můžeme očekávat třeba absolutně bezpečné reaktory s extrémním zdrojem neutronů, které lze vypnout a zapnout stejně snadno jako stolní lampičku, o výrobě elektřiny jadernou fúzí vodíku ani nemluvě. Prostě, jaderná energetika se vyvíjí podobně jako letectví. Její dnešní „letecký most“ by naši potomkové ocenili už za několik desetiletí. Větrné elektrárny a sluneční kolektory jsou stejnou iluzí, jako že obklíčené Sarajevo by mohlo být zásobováno hejnem poštovních holubů.

RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Vladimír Stoje

Mgr. Vladimír Stoje (*1953) vystudoval užitou geofyziku na Přírodovědecké fakultě UK. Ve státním podniku DIAMO Stráž pod Ralskem se zabývá karetážním sledováním kontaminace podzemních vod.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné