Nobelova cena za ekonomii 1993

Proč některé společnosti, které disponují velkými přírodními zdroji, mají ztráty z obchodování, zatímco jiné s daleko omezenějšími zdroji, ale lépe zvládnutou organizací, jsou velmi úspěšné v investování, výrobě a obchodování?

Oba laureáti jsou vůdčími osobnostmi hospodářských dějin jako vědní disciplíny. Jejich dílo, obsahující analýzu institucí a institucionálních změn, nabízí nová vysvětlení jinak známých historických událostí.

Výbor pro udělování Nobelovy ceny za ekonomii ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přínos obou laureátů tkví především ve využití ekonomické teorie a kvantitativních metod, které uplatnili při řešení historických záhad od Desátého přikázání až po průmyslovou revoluci. Touto volbou výbor uznal výzkum analýzy minulých hospodářských jevů procesů a studia hospodářských dějin pro vývoj ekonomického poznání.

Předseda výboru pro udělování Nobelovy ceny za ekonomii, švédský ekonom Assar Lindbeck, prohlásil, že jejich výzkum ovlivnil politiku, poněvadž stabilní institucionální systém pozitivně ovlivňuje ekonomický růst. Jejich dílo způsobilo renesanci hospodářských dějin jako vědní a pedagogické disciplíny. Ve svém přístupu kladou důraz na politologii a používají kvantitativní analýzu k vysvětlení společenských změn.

Známější z dvojice letošních laureátů je Robert Fogel. Je mu 67 let a je profesorem na Univerzitě v Chicagu. Je již sedmým reprezentantem této slavné školy, jehož dílo bylo oceněno nejvyšší vědeckou poctou.

Robet Fogel se narodil jako syn ruských emigrantů. Ve svém mládí (v 50. letech) se stal známým komunistickým organizátorem. Ekonomií se začal zabývat poměrně pozdě, nicméně se brzy proslavil na poli hospodářských dějin.

R. Fogel na sebe upozornil r. 1964 svou knihou „Železnice a americký hospodářský růst“. Až do vydání této knihy historikové a ekonomové od Josepha Schumpetera až po Waltera Rostowa nepochybovali o nenahraditelné úloze železnic pro ekonomický růst. „Železnice vládly nad životem a smrtí hospodářství“ a tento názor do té doby všeobecně převládal v učebnicích hospodářských dějin (např. v učebnici, jejímiž autory jsou Gilbert Fite a Jim Reese). Téměř všichni uznávali význam tzv. velkého nárazu, který předpokládal, že růst klíčových průmyslových odvětví vyvolá rozvoj celého hospodářství. Empirickou analýzou založenou na matematickém modelování Fogel zjistil, že kolejnice dovážené do Spojených států, vyrobené v Británii, byly nejvýznamnějším zdrojem pro rozvoj amerických železnic. Dále zjistil, že v pozdějších desetiletích se vyřazené kolejnice staly hlavním surovinovým zdrojem pro výrobu nových kolejnic. Vypočítal, že před r. 1860 spotřeba domácí železné rudy pro výstavbu železnice nepřevýšila 10 % domácí výroby. Svou studii uzavřel odvážným tvrzením, že železnice se podílely na růstu amerického hospodářství méně než 3 % a že industrializace nezávisela tolik na velkých technologických zvratech, jako na četných malých inovacích. Roku 1974 vydal Fogel společně s L. Engermanem studii o americkém otroctví nazvanou Time on the Cross: The Economics of American Negro Slavery. První díl byl odbornou kritikou přijat velmi pozitivně, druhý se však setkal s negativní reakcí některých historiků, z nichž mnozí dezinterpretovali jejich dílo jako obhajobu amerického otrokářství. Autoři argumentovali, že vlastníci otroků se o ně starali jako o svůj hospodářský majetek. V pěstování bavlny se otrokářský systém ukázal být velmi efektivní. Fogel s Engermanem však v zásadě neustoupili od svých poznatků, které formulovali velmi provokativně:

1. Otrokářský řád nebyl iracionálním systémem. Obchodování s otroky bylo velmi výnosnou investicí. Výnosy z této investice byly srovnatelné s nejlepšími investičními příležitostmi v manufakturách.
2. Otrokářský systém ve Spojených státech nezanikl z ekonomických důvodů. Neexistuje žádný důkaz, že ekonomické síly samotné by svrhly otrokářský systém, bez potřeby války či jiné formy politické intervence. Naopak tento systém byl nejsilnější (nejproduktivnější) na prahu občanské války, což bylo období největší prosperity Jihu.
3. Otrokářské zemědělství Jihu nebylo méně produktivní ve srovnání s rodinnými farmami Severu. Naopak bylo o 35 % produktivnější.
4. Typický otrok nebyl líný a málo produktivní. Naopak pracoval pilněji a produktivněji než bílý pracovník.
5. Vývoj otroctví ve městech nedokazuje, že otroctví nebylo kompatibilní s industriálním systémem. Naopak otroci v průmyslu byli pilnějí a produktivnější než jejich svobodní kolegové. Poptávka po otrocích rostla ve městech daleko rychleji než na venkově.
6. Názor, že otroci byli sexuálně vykořisťováni, že mezi nimi vládla promiskuita, která vedla ke zničení černošské rodiny, je mýtus. Rodina byla základní sociální buňkou otrokářského systému.
7. Rovněž materiální životní podmínky otroků byly v té době na vyšší úrovni než u bílých dělníků.
8. Není ani pravda, že otroci byli vykořisťováni svými vlastníky, protože jim zůstávalo 90 % z toho, co vyprodukovali.
9. Růst důchodu na obyvatele Jihu byl v letech 1840 – 1860 vyšší než na zbytku území Spojených států. Úroveň důchodu na obyvatele Jihu r. 1860 byla podle standardu té doby vysoká. Například ani Itálie r. 1939 nedosáhla tak vysoké úrovně důchodu na obyvatele.

Autoři dospěli k závěru, že k odstranění otroctví vedly pouze politické tlaky a názor, že otroctví je z morálního hlediska nepřijatelné. Paradoxem je, že po odstranění otroctví se díky rozšíření rasizmu vedlo černochům ve Spojených státech daleko hůře.

O Nobelovu cenu za ekonomii se profesor Fogel dělí s D. Northem. Douglasu Northovi je 72 let a je profesorem ekonomie na Washingtonské univerzitě v Saint Louis.

D. North se proslavil analýzou institucí a vysvětlením jejich úlohy v hospodářském vývoji společnosti. Formální instituce v podobě zákonů i neformální instituce, jako jsou zvyky, tradice, způsoby chování apod., vznikaly a rozvíjely se v průběhu historie lidstva. S nimi se vytvářel hospodářský ráz.

D. North zpochybnil základní východisko neoklasické ekonomie, které předpokládá, že lidé činí rozhodnutí maximalizující jejich blaho ve světě nejistoty bez ohledu na transakční náklady. Tvrdí, že takový model nebere v úvahu důležité otázky, kterými jsou: Jak účinná jsou různá „pravidla hry“ pro dosažení určitých cílů? Jak vznikají instituce? Co určuje úroveň transakčních nákladů v hospodářství?

Podle D. Northa představovala feudální sídla ve středověku významný faktor ekonomického růstu a růstu blahobytu. Exogenní faktory – jako růst počtu obyvatel a zvětšování obchodních sídel – vedly jen k pozvolným institucionálním změnám a zániku feudálních sídel. Změna v poměru práce a půdy ve prospěch práce (pracovně náročné výrobní technologie) vedla ke snížení výnosů z práce a změně v charakteru poptávky feudálních pánů. Namísto práce poddaných požadovali peněžní platby za půdu. Následně proto žádali zabezpečení vlastnických a užívacích práv k půdě. Pokročilá vojenská technologie a organizace a růst obchodu ve městech vedly ke zvětšení optimální velikosti státu (vznikajících národních států) a k relativnímu úpadku feudálních sídel. Mor ve 14. století a hladomor dále oslabovaly feudální struktury a urychlovaly rozvoj trhů. Rychlejší vývoj v Anglii a Holandsku v té době byl způsoben tím, že cechy a jiné zájmové skupiny, které nepřály změnám, byly poměrně slabé. V 18. století byla zahájena industrializace v Anglii a Holandsku, zatímco ve Španělsku, Francii a jiných zemích vládli mocní monarchové a zájmové skupiny, kterým se dařilo zachovat status quo. Tento názor ostře kontrastuje s převažujícím názorem, zdůrazňujícím význam feudálních vztahů.

Přestože D. North patří k neoklasickým ekonomům, domnívá se, že neoklasická ekonomie má jen omezené nástroje k vysvětlení otázek, například: Proč některé společnosti, které disponují velkými přírodními zdroji, mají ztráty z obchodování, zatímco jiné s daleko omezenějšími zdroji, ale lépe zvládnutou organizací, jsou velmi úspěšné v investování, výrobě a obchodování? Odpověď na tuto otázku hledá D. North v institucionálním rámci společnosti – v specifičnosti vlastnických práv, ústavě, v právním řádu, jakož i v neformálních institucích – v ideologii, zvycích, pojetí spravedlnosti atd. Historickou analýzu považuje Douglas North za adekvátní metodu zkoumání všude tam, kde selhávají tradiční metody ekonomické analýzy.

Profesor North se od počátku zajímal o změny, k nimž došlo po r. 1989 ve střední a východní Evropě. To, co se událo v této oblasti, podle jeho názoru radikálně změnilo názory na ekonomickou teorii, protože žádná z existujících teorií nevysvětlovala změny související s rozpadem centrálně řízených ekonomik založených na státním vlastnictví a přechodem k tržnímu hospodářství založenému na různých vlastnických formách. D. North tvrdí, že v tomto období jsou politické instituce neméně významné než instituce ekonomické. Zabýval se problémem, jak změnit strukturu motivací ve statických exkomunistických zemích. Na jaře r. 1991 byl delší dobu v Praze, seznámil se s podmínkami a pravidly privatizačního procesu, zejména kuponové privatizace, a přispěl k odborné diskusi o úloze investičních a podílových fondů v tomto procesu. Prosazoval pro ně maximální možnou svobodu při investování kuponů.

Dílo obou nositelů Nobelovy ceny dokazuje, že respektování ekonomických motivů, vlády zákona a soukromého vlastnictví při ekonomickém rozhodování vedlo k zlepšení života obyčejných lidí v různých obdobích a v různých společenských podmínkách v různých oblastech světa. Jsou to ekonomické principy, které uznává chicagská škola a jejichž prosazení a úspěšná aplikace ji tak proslavily.

Oba laureáti se dělí o prestižní Nobelovu cenu, spojenou s finanční odměnou, jejíž výše dosáhla letos ekvivalentu 825 tisíc amerických dolarů. Ihned poté, co Švédská královská akademie zveřejnila jména letošních laureátů, zatelefonoval jim loňský nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary S. Becker, aby jim blahopřál a zároveň jim udělil lekci z měnových kurzů. Tato lekce vycházela z jeho vlastních zkušeností z r. 1992. G. Becker jim radil, aby ihned uzavřeli smlouvu na termínovanou směnu finanční odměny ze švédských korun na americké dolary. On sám tak r. 1992 neučinil a v období mezi vyhlášením a slavnostním udílením ceny včetně finanční odměny byla švédská koruna devalvována a on tak přišel o podstatnou část odměny vyjádřené v amerických dolarech. R. Fogel a D. North radu uposlechli a rychle dali příkaz k termínované směně.