Velká slaná anomálie a počasí na Milešovce

Loni v létě projížděl Prahou směrem na rodnou Ukrajinu prezident Kanadské akademie věd prof. L. A. Mysak, který se zastavil v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, kde přednášel o klimatické proměnlivosti severní cirkumpolární oblasti. Zajímala jej především krátká cykličnost klimatu severní polokoule, projevující se kolísáním teploty v rozmezí 10 – 20 let. Podle prof. Mysaka je klíčem ke klimatu severní polokoule chod oceánického výměníku (viz Vesmír 72, 368, 1993/7). Proudění moře závisí především na salinitě a teplotě mořské vody. Při salinitě vyšší než 34,7 ‰ (salinita je definována jako množství pevné látky v gramech rozpuštěné v 1 kg mořské vody) dochází k ponořování slaných vod, k vertikálnímu mísení, a tedy k dobrému chodu celého systému mořských proudů. Pokud dojde k vyslazení povrchové vrstvy oceánu do hloubky přibližně 250 m a salinita klesne pod 34,7 ‰, má oceán tendenci ke vzniku vrstev různě slané vody, které se mezi sebou nemísí. Voda o nízké salinitě je totiž příliš lehká, než aby dokázala „prorazit“ polohu chladnější hluboké vody. V tomto druhém případě se oceánický výměník zastavuje a nepřenáší teplo z rovníkové oblasti. Evropa i Kanada se ochlazují. Citlivou roli v tomto procesu hraje řeka Mackenzie. Při vyšších srážkách na severní polovině amerického kontinentu je sladká voda odváděna řekou Mackenzie hluboko na sever. Dojde zde ke zvýšenému růstu pobřežního ledu, který je postupně se zpožděním několika let driftován do prostoru mezi Grónskem a Islandem. Počet týdnů, po které je pobřeží Islandu ohrožováno mořským ledem, se nazývá Kochovo číslo. Nejvyšší Kochova čísla se objevují 4 – 5 let po maximech srážek v povodí Mackenzie.

Jižně od Islandu začne led roztávat, sníží salinitu a oslabí oceánické proudění. Dojde k situaci, která se nazývá GISA (čti gisa) neboli velká ledová a slaná anomálie. Salinita klesne pod 34,7 ‰ a ledová tříšť pokryje rozsáhlé oblasti severního Atlantiku. Albedo oceánu vzroste, sníží se výměna tepla mezi vzduchem a mořskou hladinou, mezi Islandem a pánví Irminger se začnou projevovat intenzivní polární níže, jejichž výběžky zasáhnou i střední Evropu. Tím se zesílí proudění vzduchu, které přispěje k pomalému rozbíhání mořského výměníku. Led roztaje a zvýšení teploty ovzduší opět zesílí odpar. Vyšší odpar se projeví vyššími srážkami v povodí Mackenzie a celý cyklus probíhá znovu.

Délka cyklu není pevně dána, protože celý proces může být na různých úrovních „zkratován“. V severní Kanadě můžeme pozorovat přibližnou cykličnost asi 20 let při poslední velké ledové a slané anomálii v roce 1968. Ve střední Evropě je situace poněkud odlišná. Prof. Mysaka nejvíc zaujala dlouhodobá řada meteorologických pozorování z Milešovky, která zřejmě ukazují na kratší, 8 – 10 let trvající cyklus kolísání teploty. Teprve další srovnání ukáže, zda oceánický výměník v severním Atlantiku skutečně ovlivňuje roční kolísání teplot v Čechách. Občas slýcháme takové ty fráze, že „životní prostředí nezná hranice“ ap., a najednou sem přijede vzdělaný Kanaďan a nic takového neříká, jen tiše zjišťuje vztah mezi poměry na řece Mackenzie a teplotami na Milešovce...